Jára Cimrman ležící, spící

Divadlo a humor Járy Cimrmana je excelentní záležitost, jenže právě divadlo má zcela jiné nároky a přednosti, než film, každé vystoupení je jedinečné a probíhá větší interakce mezi představiteli a diváky. Převod nejvýznamější fiktivní osoby české historie, všeználka Cimrmana do filmu se dle mě nepovedl úplně na výbornou. Film není celistvý, sled poslepovaných scének s vlastními pointami nemůže vynahradit plnohodnotný děj a navíc spousta vtípků zkrátka ani tak dobře nevyzní, d'Este byl nesympatický hlupák a závěr byl skoro až trapný... A z principu, že jde o Cimrmana vysoké hodnocení dávat rozhodně nemohu. Takže bylo to docela dobré, Svěrák hraje moc příjemně, ale celkově jen za silnější 3*, pardon. 7/10 (16.09.2008)

Jára Cimrman, jakožto nejoblíbenější fiktivní Čech se i v anketě o nejoblíbenějšího Čecha objevil hodně vysoko, že TAKŘKA přeskočil i Božského Karla, což ho rozhodně nepoznamenalo. Já jsem po shlédnutí tohoto filmu prozatím žádnou divadelní hru o něm neviděl celou, ale u tohoto filmu jsem se i tak musel neskutečně smát. Takových narážek na minulost, taková zábava, ta může vypadnout opravdu jen z pera Svěráka a Smoljaka. Je to totiž tak hezké sledovat život Čecha, který vlastně nikdy nežil, ale který zná celý národ. Právě pro Svěráka a Smoljaka to musí být opravdu nádherný pocit vědět, že stvořili něco, nebo v tomto případě někoho, který bude znát celý národ dejme tomu dále i po několik století. Protože Jára Cimrman se jen tak nezapomene. Tento všeuměl z Liptákova totiž nikdy nezůstane nepoznamenán. --- Pane Holube, tak kam budete raisovat příště? - Nikam nepude, už se nacestoval dost - Tak asi nikam no. (10.05.2008)

Scénář: Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák .. Vrchol naší biografické fikce. Na Divadle Járy Cimrmana nijak neulítávám, ale jeden díleček této chytré tvůrčí mozaiky miluji a tím je Zdeněk Svěrák. Jára Cimrman byl… Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. (25.10.2007)

Tohle přiblížení největší obskurní osobnosti českých dějin na jednu stranu vděčně variuje historii v různých vtipných sekvencích, jejichž obecnou pointou je selhání protagonisty z důvodu kombinace velkých ambic, smůly a vrtáctví, ale zároveň je prodchnuté zvláštní povědomou melancholií. Jak je Smoljakovým zvykem, film je natáčený výlučně jen ve skutečných lokacích a povětšinou v období podzimu. Sešeřelost obrazu v důsledku využívání slabého přírodního světla, cit pro ikonické obrazy ladovského venkova (všudypřítomná boží muka při cestách, rozložité aleje opadajících stromů, meze a sedlácká stavení) a všeobecná atmosféra konce jedněch dějin, kam protagonista patřil, je kombinováno s tehdy současnými pasážemi, ve kterých se o něm lidé dozvídají skrze fetišistickou výstavku věcí jeho každodenního užívání, což je i dnes celkem trefná poznámka o tom, v co se nakonec proměňuje historie a její aktéři. (20.03.2019)

Cimrmany mám rád, Dobytí severního pólu považuji za geniální hru, ostatní hry za skoro dokonalé, ale ve filmu mi prostě Jára nesedí. Nejlepší moment filmu pro mě stejně byla divadelní pasáž. Jak mám Cimrmana rád, tak si na něho radši zajdu do divadla. Jára se prostě víc hodí na jeviště. To mi nikdo nevymluví. (15.03.2008)