Krajina s nábytkem

"Jdi do prdele i s Emilem..." Když tohle vypustí Zdeněk v závěru na tu Evu mám neuvěřitelný pocit zadostiučinění. Velice lidský příběh s vynikajícím Vladimírem Javorským a mě osobně se zde líbil i Petr Čepek ač neměl tolik prostoru. V první části prožíváme se Zdendou bezstarostný letní čas plný příjemných událostí v životě mládence, abychom pak narazili společně s hrdinou na ostrý kontrast, kdy se (ne)musí postarat o právě narozené dítě a my můžeme sledovat jeho proměnu v muže. (26.12.2009)

Výjimečné filmové dílo v pustině strašlivých osmdesátých let. Nadmíru a neprávem přeceňovaný režisér, poprvé a naposledy obdařen Milostí, zde dokázal citlivě obsadit i originálně ztvarovat – nejen bergmanovský, ale i obecně lidský, reálný a živý – sujet. Veškerá tíha příběhu spočívá na bedrech Vladimíra Javorského, jenž zde získal svou první – a nepochybně životní – příležitost, která zastínila (ne-li vykoupila) jeho děsivá herecká schémata ve zbývajících normalizačních (ba i dnešních, neo-normalizačních) počinech. Vše okolo jeho postavy je vychýlené a děje se spíše setrvačně, jako sled společensky podmíněných daností, k nimž náleží jak mělké mravy, zlozvyky, neovladatelné touhy a potřeby, tak i smířlivost a tolerance, bludnost a tuláctví, podložené zkušeností hlubokého zapadání do jílovitého podloží jezeďáckých polí, zatímco on – klesaje stoupaje – zraje s bolestí letního jablka s údělem předčasného utržení před sklizní. Jistě, ani tento ústřední hrdina není bezchybný, zato však je – svatý, a jeho nevědomou obětí se prázdnota obrazů světa zaplňuje a universum osamocených se sjednocuje, jak polopaticky znázornil závěr, přes nějž drama nez/odpovědnosti zůstává nevyvrcholeno – tedy nez/odpovězeno a divákovi se otevírá příběh tohoto ne/filmového světa jako skutečná krajina s jeho potenciálním nábytkem. PS: A jako podnět k další interpretaci douška k titulnímu obrazu nábytku (kultury, obývání) v přírodě. Když Henry David Thoreau umýval ve svém domku u jezera Walden podlahu, vyklidil vždy všechno své náčiní, knihy i nábytek a rozložil je kolem chatky mezi stromy a radoval se z jejich obnoveného vzhledu. Vycítil v nich radost ze svobody, kterou nabyly, opustivše uzavřený prostor: "Byl jsem mnohdy v pokušení rozepnouti nad nimi plachtu a usaditi se tam. Stálo za to dívati se, jak slunce na ně svítí, a poslouchati, jak větřík je ovívá; pod širým nebem vypadá většina známých nám předmětů mnohem zajímavěji než pod střechou. Pták sedí vedle na větvi, protěž roste pod stolem, a ostružník se vne kolem jeho noh; smrkové šišky, ostnaté kaštany a jahodové listy leží roztroušeny kolem. Zdálo se mi, jako by náš nábytek - stoly, stolice, postele - si byly vzaly vzor z těchto tvarů, poněvadž jednou mezi nimi stály." (09.12.2016)

Tedy vůbec nechápu, jak může někdo Javorskýho alias Kyslíka obsadit do role lokálního plejboje - v podstatě si neumím představit nevhodnějšího představitele, než tohohle rachitika. Langmajer Bursík potěší, ne však už Míša Suchánek hrající na xylofon, ačkoliv jemu by to člověk věřil. Film je místy předvídatelný, ale má zajímavé momenty a pár silnějších zvratů. Nejlépe hraje Čepek, ale to se dá čekat. Hned po něm by to byl ten dětský herec v roli "syna" s celkem přirozeným projevem. A mihne se tady i kudrnáč Vetchý. (31.03.2015)

Film, který ukazuje lásku muže k cizímu dítěti. Dlouho si myslel, že je jeho, ale po porodu zjistil, že bylo počato dva měsíce před tím, než se seznámil s jeho matkou. Zatímco matka se dítěte zřekla, on se do papírů nechal zapsat jako otec, přijal ho za vlastní a v dětství mu dělal otce i mámu. Fantastický výkon Vladimíra Javorského, podle mě nejlepší jeho výkon, a to už na začátku kariéry. Yvetta Kornová, nádherná ženská s tábora, která se zachovala jako krkavčí matka, co se vzdala svého dítěte. Petr Čepek si tradičně hraje to své, tentokrát jako malíř surrealistických obrazů a v malé roli Ivana Chýlková v plavkách. Pro mě obrovské překvapení pod Smyczkovou taktovkou. [2383. hodnocení, 97. komentář, 76%] (05.12.2020)

Léto s Monikou po pozdně-socialisticku. Co mi nejvíc vadilo byla režie, která se chvílemi beznadějně klouzala ve směru budoucí seriálové produkce. Druhé, co mi hrozně vadilo byla hudba - Stravinskij říkával, že jazz je masturbace bez vyvrcholení. Viklického verze filmového socíkovského jazzu je navíc masturbace málo ztopořená. *** 3 a 1/2 za Markétu Fišerovou. (04.11.2013)