The Doors

Skupina The Doors se stala nesmazatelnou hudební legendou, ruku v ruce s tím došlo i na ambice realizovat biopic o této skupině. Kolem režie se postupně motali Brian De Palma, Martin Scorsese či William Friedkin, u kormidla ovšem nakonec skončil Oliver Stone. Z dnešního pohledu spíše komunisticky smýšlející režisér se díky stavění na konspiračních teoriích a kritice dle něj imperialistického vedení USA stal jednou z nejkontroverznějších figurek kinematografie, díky tučnému počtu kvalitních filmů se na něj ovšem jednou bude vzpomínat s úctou. Zásluhu na tom bude mít i samotné The Doors.  V centru dění filmových The Doors je především jejich frontman - Jim Morrison. Tomu v kontextu tehdejší hudební scény již neobvykle dopomáhalo posilování drogami a alkoholem, omamné látky pro něj představovaly typ hudebního nástroje. The Doors jsou poté z dnešního pohledu vnímání především jako průkopníci v rámci psychedelického rocku, kdy cílem bylo obměnovat mysl právě díky návykovým látkám. I díky tomu se příběh The Doors paradoxně stal ideálním námětem pro Olivera Stonea, který i princip tehdejšího amerického šoubyznysu (který se v době vydání v roce 1991 neposunul raketovým skokem) mohl využít jako nástroj k další kritice amerického systému.  Film začíná klíčovým momentem života Morrisona, kdy je Morrison svědkem čerstvě mrtvého indiána, načež začíná věřit, že se do něj zesnulý indián převtělil. Jde o formativní moment Morrisonova života, v podstatě započíná Morrisonovu posedlost smrtí. The Doors Stonea jsou poté stejně ostré jako skutečný příběh této kapely. Dochází nejen k tripům a boření společenských hranic, ale i rozkladu Jima Morrisona v dost možná životním výkonu Vala Kilmera. Z výsledného filmu jde cítit obdiv k předobrazu protagonisty. Stonea samotní The Doors zaujali už v období jeho přítomnosti v armádě během Války ve Vietnamu, usilování o adaptování příběhu výjimečného umělce stalo Stonea hodně přemlouvání a konfliktů s klávestistou The Dors Rayem Manzarekem (který chtěl biopic The Doors točit sám), The Doors ovšem v součtu především skutečně slouží jako pocta speciálnímu umělci. Ten sice i v rámci filmového převyprávění spěje k dekonstrukci, fetování i šukání mu začíná lézt na mozek, přesto se na plátně pořád prezentuje příběh hodnotného umělce, do kterého se Val Kilmer zvládl doslova převtělit.  Klíčem k úspěchu byl nevyhnutelně i kameraman Richard Richardson, který v obraze přesně vystihl estetiku 60. a 70. let, pracovat s barevnou expozicí, obrazovými perspektivami či osvětlením. The Doors jsou díky tomu snadno i obrazovou extází, která podtrhuje život člověka, který měl sice talent, podlehl ovšem zakázanému ovoci a souboj s ním především prohrával. Stačí se zaposlouchat do největších pecek The Doors a seznat, že byl Jim Morrison talent, o to více fascinující je poté sledovat jeho pomalý úpadek, dynamický vztah s Pam Courson v podání fantastické Meg Ryan i prozkoumávání hranic reality. Těžko se někdy odhalí pravda, dá se ovšem odhadnout, že by byl Morrison s tímto zážitkem spokojený. Olivera Stonea jde snadno kritizovat za jeho názory a přátelství s Vladimirem Putinem, jako režisérovi se mu dá ovšem vyčítat minimum. The Doors sice též trpí častou Stoneovou tvůrčí neukázněností a drobnou neschopností udržet nastavené měřítko, zrovna u filmu o The Doors je ovšem ta neukázněnost tak nějak vítanou záležitostí. Po 32 letech jde nicméně pořád o jeden z nejdivočejších hudebních biopiců, který ani po třech dekádách neurazí.... (07.01.2023) (menej) (viac)