Nixon

Další kvalitní politické drama od Olivera Stona. Po JFK menší propad a větší nuda. Takový životopisný snímek o prezidentu Richardovi Nixonovi, který se do své funkce dostal jen díky zastřelní Kennedyho. Anthony Hopkins si roli Nixona vzal za svou a vložil do něj duši. A díky tomuhle filmu pochopí každý, že Nixon byl tak tajemný, tvrdý, zlý a neústupný- jen proto aby si držel důstojnost a odstup. Protože v soukromí byl velmi slabý, tedy spíše obyčejný člověk s dobrým srdcem. (14.04.2010)

Pár let poté, co Stone natočil své pravděpodobně nejzásadnější magnum opus a to JFK, se zaměřil tentokrát na pravý politický protipól liberálního smýšlení Johna Kennedyho, tedy Richarda Nixona. Stoneovi se podařilo opět vzbudit v divákovi paranoiu 60. a 70. let, která obestírala americký národ, jež se stále ještě nezbavil myšlenkových pout, které mu nasadil senátor McCarthy. A v této době přichází Dick Nixon, jako člověk, který eliminoval politiku na "dobro" a "zlo", "my" a "oni" a snad možná ještě přesněji na "já" a "oni". Paranoia tentokrát sídlí v Bílém domě a tomuto tématu ustupují do pozadí (ale nejsou opomíjeny) tak důležité události, jako uznání Číny, SALT I a II a válka ve Vietnamu. O co se Stone snažil, bylo nejspíše ukázat na mnohdy trnité cestě k prezidentskému křeslu Nixonovu osobnost a důvod, proč odposlouchával nejen sebe, ale i ostatní, což vedlo k jeho rezignaci. Nemyslím, že se dá tento film považovat za historický pramen už jen z podstaty, že byl natočen právě Oliverem Stonem, ale nelze mu upřít výpovědní hodnotu a snahu přiblížit asi nejnenáviděnějšího prezidenta v historii USA divákům. (16.05.2015)

[DC] Najlepšia je stredná tretina. Rozhovory so šéfmi FBI, CIA, deťmi kvetov, lobistami (J.R.!)... Skrátka doba odkedy sa Nixon dostal do úradu, až po začiatok jeho pádu. Polokonšpiračná verzia reality, pričom od začiatku je jasné, že hlavná postava je zlý človek, s ktorým nebudete sympatizovať. Netreba ho dokonca ani chápať. Stačí vidieť to zanietenie. Trúfam si povedať, že nikto by ho nezahral ako Hopkins. Fenomenálny výkon. Geniálny scenár. A Stone tiež. Ukočírovať tri a pol hodinový "kolos", precpať ho skrz-naskrz vlastnými názormi; nenudiť; neskĺznuť ku klišé; zaznamenať rozklad osobnosti až po hranicu zdravého rozumu a pritom ani v najmenšom nekarikovať, to chce veľkého režiséra. V závere Vám ani moc nebude vadiť, že jediný kto z toho podľa Stonea vyšiel s čistým štítom, bol Fidel Castro (18.10.2014)

Biografický agresívno-manipulatívny snímok o najneobľúbenejšom,najnenávidenejšom americkom prezidentovi Richardovi Nixonovi na začiatku známej aféry Watergate s pomocou Flashbackov sa vraciam do Dickovej minulosti,so štýlom predchádzajúceho brilantného J.F.K.,t.j večne politicko angažovaný Oliver Stone.Z časti pravda,z časti fikcia. Tony Hopkins sa síce snaží kopírovať Nixona vcelku nadmieru verne pomocou reči teľa,mimík,gest,ale kameň úrazu je minimálna fyzická podobnosť.Maximálne sa jedná o pôsobivý film s výborným obsadením,kamerou,réžiou a jedným lokálnym patriotom,ktorého politické zverstvá trápia,a ja sa pozerám na neutrálny postoj Olivera Stonea,ktorého znalosť politiky je na vysokej úrovni.Určite,kto videl J.F.K ,by sa mal podujať na Nixona... (02.11.2014)

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou. (19.12.2007)