Denník moderného fotra

Dlouhé: Fajn to bylo. Moc fajn. Koninu bych sice vypustila, ale celkově se mi to líbilo. Snadno si člověk zavzpomínal na rodičovské začátky vlastní. Mít miminko je fajn, ale ne každý v tom vidí úplně jediný smysl života, kterému by, aspoň zpočátku, obětoval na oltář vše. Někdo potřebuje i trochu času na věci další, bez nich ještě není naučený fungovat. Nemusíme létat vysoko, stačí zmínit spánek. Včera se nám živě vybavily situace, které by člověk neznalý, nevymyslel. Chlap měl při sledování žaludek v osmičce, sahal po ovladači, že to vypne, že to je příliš brzo. Chtěl vidět film, nikoli horor. Evidentně si do určitých scén promítl sám sebe, přitom my první dítě zvládli levou zadní. Ačkoli několik let nespalo slovy ani minutu, zato řvalo jako pavián non stop, ovšem jakmile jsme nějaký ten pátek poté obohatili svět i  o juniora, nastaly chvíle, kterým sama odmítám uvěřit. Kupříkladu situace, kdy coby unavená matka dvou dětí, vzhledu, jaký svět ještě neviděl, snídám za pochodu ve čtyři odpoledne, nebo ta rána, kdy se po řadě probděných nocí, kdy se zlý sen stíral s realitou, potřebuji  proboxovat přes veškeré úkoly z ložnice až do koupelny, kde má být vykonána rutinní očista včetně močení, ale během systematického postupu vpřed jako chobotnice vařím vodu, chystám čaje, vykládám myčku nádobí, přebaluji, krmím, házím do trouby cokoliv, hledám pojebaný vitamín D, savičku k flašce, oblíbenou hračku, převlíkám poblité, zapínám hrací kolotoč, ze kterého mi hrabe, hledám v odpadkovém koši vyhozený monitor dechu, který se připíná na plenku, sbírám odevšad špinavé prádlo, utírám stůl, přicházím vítězně do předsíně, tam se mi o nohu jemně otírá nejhodnější, nejtaktnější chrt ve vesmíru, protože potřebuje ven, kde  během minuty solidárně vykonává obě potřeby zároveň, následně si sám očistí tlapy o hadr, nasype si dva panáky granulí a nažraný zaleze na  místo, odkud může veškeré dění sledovat aniž by překážel. Jako v zabijácké videohře dosahuji levelu Koupelna, kde se ale ukazuje, že bylo během strastiplné cesty čisté spodní prádlo kdesi potraceno, takže co teď? Buďto budu umytá v teplácích naostro, nebo se vypravím po celé trase zpět ke skříni, přičemž reálně hrozí, že se do koupelny do večera nedostanu. Nevím, jestli by to někoho zajímalo, ale náš byt byl po těchto náročných nocích obohacen o početná tzv. zákopová stanoviště, to znamená, že jsme často ulehli kdekoli, kam řev našich nočních tyranů nebyl tolik slyšet. Třeba jsme leželi volně na zemi přikryti svetrem, nebo ve vaně s osuškou pod hlavou, a pokud to ten chytřejší stihl, odebral se spát do auta nebo do práce. Ráno o tom nebyl schopen mluvit nikdo. O lásce k vlastním dětem nemohlo být taky řeči. Hledat v designovém bytě, který se původnímu záměru už nijak nepodobal, protože jej opanoval zcela chaoticky bordel, čisté šestinedělní bombarďáky, byla hotová mission impossible. Ale ony se nakonec našly. Večer. V postýlce u juniora. Pochopitelně jsme se často ocitali v situacích, kdy jsme hořce litovali svých nezodpovědných erotických činů. Neexistovalo východisko, ani světlo v tunelu. U lékaře nám bylo sděleno, že každé dítě pláče, takže jsme se, prosti babiček, vrhli do toho marasu po hlavě, s chabou nadějí, že ono to nějak dopadne. Stalo se asi tak 2853 rodičovských selhání, ale z dnešního pohledu můžu říct, že to naše děti jenom zocelilo. Pravda, nějaký rozhovor s bio matkou a nebo matkou všehomíra, kterou její úděl naplňuje způsobem, že ji už nikdy více nic jiného naplnit nedokáže, nepřipadal v úvahu. Rovněž porady se zkušenými rodiči o generace staršími. Velmi rychle jsme pochopili, že pokud necháme dítě odpoledne slastně usnout, odsoudíme se k probdělé celé další noci. Co se týče mrkvových, bramborových, dietních příkrmů, u této disciplíny jsme pohořeli totálně. Chutnal jim ale citrón s chemicky ošetřenou slupkou. V rámci strategie, jsme se pokusili nechat potomka na čisté vodě, a on tak fungoval, vzácně ani neřval, v klidu třeba celý den. Prostě příkrm do něj nedostaneš, i kdyby ses rozkrájel. Vlastně až jednou na chatě, kde jsme ve skříňce našli tu nejsprostější gulášovou polévku, navíc ještě prošlou, z nostalgie ji povařili a ze škodolibé srandy dali dětem ochutnat, ty se po ní šly doslova umlátit a bylo to vlastně asi první, co vůbec snědly. Tímto se začalo datovat období, kdy začaly jíst normálně všechno. Čistá voda? Ani omylem. Nechej dítě pár hodin bez tekutin, ono ji nakonec rádo vypije. Hmmm. Tak to asi platí na nějaké jiné dítě. Naše vodu bez šťávy nevypily ani s pistolí u hlavy. Zlomilo se to až ve dvou letech, od té doby čistá voda hrdě až dosud. Jedly bůček, uzené i ostré, dnes jedí v pohodě zeleninu na páře, vlastně i všechno zdravé, co se běžně harantům doporučuje. Co se týče bonbonů, v tomto bodě jsem zažila svých pár minut slávy na pediatrii, kdy bylo jakési podezření, že se jedno z dětí ocitá na hranici slepoty, načež jsem mávala rukou a ujistila starou lékařku i sestru, že to nebude tak horké, protože dítě vidí gumového medvídka z pokoje až do kuchyně, aniž bych zašustila sáčkem. Rovněž vybírá bordel z koberce, když není uklizeno. Test na blízko i na dálku tedy hotov, žádanku nikam nepotřebuju. Na to obě spráskly ruce, že takovou maminku, která dává dětem bonbóny a testuje děcko postaru, neviděly asi patnáct let. Taky mě pochválily, že děti mají nejtenčí zdravotní  karty, co se viróz, angín a všelijakých jiných infekčních onemocnění běžných pro malé děti týče. Ptaly se mě, jak je to možné, podělila jsem se s nimi tedy o názor, že kojení se přeceňuje a taky že nevyblbujeme s každou kravinou. Současné zanícené bankokojičky a sveřepé batikované bio matky ještě vyšokuji přiznáním, že se mi včera živě vybavily časy, kdy bych za dudlík, jednorázovou plenu nebo Nutrilon položila život. Že se stala spousta chyb, třeba že nám obě děti spadly, když jsme byli přímo u nich, nebo že matku jeden den neviděly, protože ta se ztřískala večer u špajzu „na beznaděj“ a druhý den vyspávala kocovinu, zatímco vše zastával otec, který byl na tom psychicky zrovna lépe. Dále bylo ratolestem klidně řečeno, že je nechceme do rána ani vidět, nebo viděly matku utíkat z bytu, až se jí za patami prášilo, se skrytou krabičkou Šťastných Svátků a zapalovačem, kdy nemilosrdně vypla telefon a po různých lavičkách hleděla x hodin do zeleného, což ji připadlo jako ten nejlepší biják vůbec a bylo jí totálně jedno, jestli to má chlap pod kontrolou, jestli to doma vybouchne. Stalo se, že o jarní kontrole u lékaře byly batolátku sundány punčošky a to mělo na patičce nalepenou slupku z cibule, která v punčoše zůstala od Mikuláše, nebo že sem tam chodily obě dětičky spinkat hezky oblečené do čistých body a punčoch, ve kterých byly ráno rychleji expedovány do školky, přičemž takový odsun se vzácně obešel bez kraválu a protestů, naopak vypáčit je odtama odpoledne domů, obnášelo ostudu, neboť obě vřeštěly, svíjely se při táhnutí za ruku v piruetách smrti, protože domů ani za Boha nechtěly. Zažily chvíle, kdy si rodiče potichu šeptali pochybnosti stran jejich původu, neboť oni když byli malí, byli klidní, potichu a rádi na světě. Dosud netušíme, čí ty děti jsou, ale těší nás, že jsme vše přežili jako úplná rodina, aniž by byli někteří členové, pod rouškou tmy posazeni, coby už odrostlejší, k nejbližšímu baby boxu.  Jediný úspěch, kterým se můžeme hrdě pyšnit, je fakt, že s námi nikdy nespaly v posteli. Tak hluboko jsme tedy neklesli, ale jinak jsme selhali na celé čáře. Čas však všechno zahojil, čili dneska už o tom můžu mluvit zcela veřejně. Děti máme fajn, nikomu se nic nestalo a život jde dál. Taky docela  pomohlo, že se nebereme moc vážně. Chvíle, kdy pachatel všeho opouštěl byt na dvacet čtyři hodin za výdělkem, jakožto oficiálně uznaný hrdina z profese, a já hrála psycho videohru nonstop, patří k období jakési naší osobní tmy, na kterou jsme se včera oba rozpomněli. Připouštím, že v celé věci sehrála roli i špatná organizace práce, ale jednoho dne se to nějak usadilo a dál už to šlo samo. Dávno víme, že děcko přežije skoro všecko a že nejdůležitější je hlavně se z toho všeho neposrat. 😆 Mějte pěkný advent! (30.11.2021) (menej) (viac)