Zánik domu Usherů

Hypnotický zážitek. Po prvních třiceti vteřinách, kdy jsem pochopil, o co půjde, jsem se dost vyděsil - celou dobu se koukat na Švankmajerovy surrealistické animace, to není nic moc pro mě, nejsem jeho obdivovatel a jeho rukopis mi všude připadá stejný, příliš zřetelný a ne tolik zajímavý, jak se o něm mluví. Jenže tady mě o chytlo. Mohl za to hlavně Čepkův geniální přednes, který mě přikoval k obrazovce, a postupně jsem se začal do psychedelie před sebou nořit hlouběji a hlouběji. Animační scény s rakví nebo židlemi byly jednoduše skvělé a vše vyvrcholilo v makabrózním finále. Netřeba herců, netřeba světa, stačí jen pokřivené uzavřené plesnivé a rozpadající se sídlo. Měl jsem z těch patnácti minut před sebou obavy - a když uběhly, litoval jsem jen toho, že byly tak krátké. (19.12.2015)

Dějiny Domu Usherů jdou paralelně s obecnými dějinami filmu, a Zánik domu Usherů je asi mojí nejoblíbenější povídkou z celé bizarní tvorby E.A.P. Domnívám se, že je to díky onomu nezměrnému propojení člověka a místa. Děsivá "stabilitas loci", která mění vlastníka místa ve vlastněného místem. Hned v počátcích jsem v nesourodé situaci dal přednost Klusákově hudbě před Čepkovým přednesem, a nechal se vést jí a Švankmajerovými obrázky. (17.02.2016)

Rozpadající se sídlo jako objektivně-subjektivní časoprostor otevřený různorodým pocitům strachu je svou obrazovou složkou opravdu výbornou ukázkou adaptace, která se může přesně držet mluveného slova, ale přitom přetransformovat děj tak, že právě z jeho vizuálního překrývání dvou rovin vytříská co nejvíc odpudivé atmosféry a čirého děsu, který se podaří navodit u málokterého hororu, v němž figurují živé bytosti. (02.01.2010)

Mimoriadne sugestívne, naliehavé a expresívne od prvých sekúnd. Už predtým, než zaznie diabolský hlas Petra Čepka. Hoc vidím, že som jediný, komu to pripadalo tak, ako keby ho to ani nebavilo, ale bol z minulosti za niečo zaviazaný režisérovi a ten to po ňom žiadal načítať a tak to načítal za štvrť hodinu na prvú dobrú (čo je počuť na viacerých zaseknutiach). Avšak aj enormne unudený Čepek je nadpriemerný. K tomu neskutočný vizuál. Švankmajer stvoril vskutku rafinovaný spôsob, ako natočiť adaptáciu slávnej Poeovej poviedky bez toho, aby to natočil ako klasický film/kraťas. Je to v podstate len zostrih záberov, lež natoľko geniálnych, že si možno ani nevšimnete, že v tom vlastne vôbec nie sú herci (!). Toto kebyže prvý raz vidím ako dieťa, som tým dodnes hlboko traumatizovaný. (28.06.2023)

Největší podíl na temné atmosféře zde samozřejmě má skvěle napsaná povídka E.A Poea, bez níž by Švankmajerovy hroudy hlíny, třepetající se závěsy, záběry na stropy a puklé stěny byly jen sledem obrazů postrádající smysl. V tomto případě to jako celek docela funguje, nicméně příště dám raději přednost knize a své fantazii... (09.12.2008)