Samsara

Dokonalá myšlenka v závěru. Manželka jde za ním do kláštera a mluví o ženě Buddhy. Když on odešel rozjímat, nikdo tu nebyl a neptal se, co bude s ní, s jeho ženou a s jeho dětmi. Nikdo jí nepomohl, nikdo se neptal na její názor a její city. A stejně tak se chová i hlavní hrdina, buddhistický mnich, který se nechal svést svými lidskými touhami, vzal si dívku z vesnice, měl s ní děti a pak se jednoho dne rozhodl, že se vrátí ke svému rozjímání. Zjednodušuji, ale já hlavní sílu snímku vidím právě v té myšlence, že stejně tak jako Buddhovy ženy, ani hrdinovy manželky se nikdo na nic neptal. On bude filosofovat a ona má na starosti rodinu. Zní to trochu feministicky, ale na mě to tak zapůsobilo a upřímně - hrdina je tak vnitřně rozpolcený, že je úplně jedno, jestli bude žít v klášteře nebo mimo něj. Spokojený nebude nikdy. (07.12.2010)

Krásné scenérie, krásné barvy, ta čistota a pohádkovost z toho doslova číší. Již jen za to velké plus. Příběh má takové tempo, jaké má krajina a život v tamější oblasti. Vše ladí a je třeba na to jen mít trpělivost a náladu a pak se jen unášet a na chvíli se vžít do horského prostředí. Nádhera. 8,5/10 (11.01.2013)

Příběh o hledání cesty mezi duchovním a světským (rodinným) životem, zabalený v budhistickém rouchu. Jednoduchý, myšlenkově až schematický a didaktický příběh s krásnými, i když v podstatě velmi statickými záběry. Škoda, že filmaři nevyužili příležitost a do té doby filmařsky zapovězené úchvatné scenérie "himalájského království" Ladak nepojali trochu velkolepěji. I když to by pak už asi musel být trochu jiný film. Na druhou stranu, vzhledem k tempu a jednoduchosti příběhu poskytli obrovský prostor pro vlastní, v mém případě velmi intenzivní stylovou meditaci na zvolené téma. Pokud ovšem není pro vás téma příliš aktuální a film uvidíte v TV bude to pro vás nejspíš jen další východ'ňácká zívanda. (26.12.2005)

Tento film můžeme hodnotit z více hledisek. Můžeme se nechávat unést dlouhými scénami, kochat se krajinou a rozmanitou kulturou lidí Tibetu. Na akční vypjetí scén, nebo složitý děj, můžeme rovnou zapomenout. Film je svým dějem předvídatelný od počátku až do konce. OBSAHOVĚ V SOBĚ FILM VŠAK NESE URČITÉ POSELSTVÍ. Na začátku filmu jsem si opravdu myslela, že se budu jen kochat, vypnu mozek a budu příjemně relaxovat, vydrželo mi to až do závěru filmu. Na film jsem se dívala s blízkým člověkem a právě obsah filmu v nás rozpoutal značně vyhrocenou genderovou rozepři. Nějak nás právě tento film rozdělil na dva tábory, stejně jako ve filmu bývalého mnicha a jeho manželku. Z mužského pohledu převládal názor, že je lepší opustit všechno, co si bývalý mnich vybudoval prakticky z ničeho, hmotné zaopatření, ba dokonce i rodinné zázemí svou ženu a syna, přetrhat všechna tato pouta a vrátit se opět k meditaci, která má hlubší význam, než povrchní lidský život. Když se nad tím tak zamýšlím, vlastně to samé udělal i sám Buddha, opustil ženu, aby se věnoval hlubšímu smyslu. Z ženského pohledu jsem soucítila s jeho zhrzenou manželkou. Na začátku čelila výsměchu celé vesnice, když jí s mnichem nachytali, tolerovala mu nevěru, nežádala vysvětlení, starala se o něj a jejich syna a nakonec měla opět čelit výsměchu celé vesnice, protože ji opustil, bez jediného slova. Z ženského pohledu v tom, ale není vidět ten hlubší smysl spasit celý svět. Odráží se v tom zodpovědnost, kterou žena má nejen za sebe, ale především za svoji rodinu. Oproti mužské ješitnosti a nezodpovědnosti, bylo tam krásně zachyceno, že sice mnich jde za hlubším smyslem (podle něho hlubším), ale sám je povrchní a nezodpovědný floutek, který nechá svou manželku napospas okolnostem, děj se, co děj. Takže nadále otázkou zůstává, co je povrchní. Jestli je povrchní obyčejný lidský život (mnichova teze), nebo jestli naopak vidíme, jako povrchnost, snažit se spasit celý svět na úkor svých bližních. ( Pemina a moje teze). (04.03.2012)

Nádherné lokace a drama, které má něco do sebe. Na druhé straně souhlasím s množstvím ostatních diváků, že film se neskutečně dlouze táhne. Téměř každý záběr má sice v sobě působivost exotické krajiny, takže většinou co se vizuálna týče, je na co se koukat... Na druhou stranu i potěšení pro oči při tak dlouhé stopáži má své meze.Čeho je moc, toho je příliš. Zvlášť když jde estetika na chvilku stranou a já se musím pět minut dívat na to jak po tříleté meditaci stříhají mnichovi přerostlé dlouhé černé nehty nebo na běžné denní úkony, což s výpovědní hodnotou nemá nic společného. Vleklé scény jsou koření, které mají nesmírnou působivost pouze ve své ojedinělosti. Když se chce například zdůraznit nějaká myšlenka, pocit, prostě nechat zpracovat informace zadumaného diváka, dát mu čas na přemýšlení apod. Zde mi to přišlo mnohdy bezúčelné a při vší té nádheře s indickými atributy až otravné. Na druhou stranu jsem to nemohla, nedokázala vypnout, zajímalo mě co bude dál.- Se závěrečnou myšlenkou, například zda je správné uchýlit se před světem a hříchem zpět do kláštera nebo zůstat doma a postarat se o rodinu (rozumnou, praktickou i empatickou ženu a malé dítě), které k sobě muž připoutal, souhlasím. Bojovat se sebou samotným, s mnoha pokušeními, který běžný život přináší? Nebo být ukrytý před světem v klášteře a bojovat jen s pokušením jedním? Když však musíte zastavovat DVD a dávat si od filmu činorodější přestávku, je tam něco špatně. (04.06.2017)