Nikdy nepláču

Sedmnáctiletá polská tvrďačka s otcem už roky žádný vztah neměla. A teď je to shodou okolností ona, kdo letí do Dublinu, aby zařídila převoz jeho ostatků domů. A naráží nejen na to, že o svém otci skoro nic neví, ale i na svoji neschopnost komunikovat s ostatními. A divák může sledovat, jak se postupně mění, až nakonec dokáže udělat i neegoistický krok. Výborná Zofia Stafiej táhne celý film skoro sama, a přitom to rozhodně není snadná role. Další velmi povedené polské drama. (24.09.2021)

Myslel jsem si, že půjde o další typický příběh odrůstající pubošky, která hledá. Hledá své místo v životě, hledá smysl života, hledá způsob, jak uniknout konzumní společnosti, hledá svobodu a hledá a hledá a hledá, přičemž dělá svému okolí ze života peklo. Poláci ale přišli s jiným příběhem, a i když hlavní hrdinka opravdu hledala (poněkud opožděně) cestu ke svému otci, v průběhu čehož byla tak trochu sobecká, kašlala tak trochu na ekologii a dělalo ji potíže alespoň občas poprosit a poděkovat, byla mi k mému vlastnímu údivu silně sympatická. Nakonec se ukázalo, že šlo vlastně o úplně jiný film, než jaký jsem očekával, a i když to nebyl zrovna akční počin plný napětí, jaksi jsem se od něj nemohl odtrhnout. Nezbývá mi, než znovu pochválit polskou filmovou tvorbu a přiznat, že se mi Zofia Stafiej při svém debutu před kamerou velice líbila. A že to tedy byl na první filmovou roli záhul. / Poučení: Když už převážet tělo, pak jedině jako instant. (16.10.2022)

„Děláš tohle často?“ - „Co?“ - „Co?! Vydíráš lidi.“ - „To byl můj debut.“ Ola je rebelka zmítaná pubertou, jejíž hlavním poznávacím znakem je vztek a neúcta k pravidlům, se kterými si noblesně vytírá zadnici. Na náladě jí zrovna nepřidalo ani fiasko v autoškole, navíc se dozvídá, že její v Irsku pracující a již dávno odcizený otec zemřel…Je celkem výzva najít si cestu k hlavní hrdince. Olino svérázné chování umí sice i pobavit, její vzdor za každou cenu ovšem dokáže také otrávit. Každopádně po jejím příletu do Irska s ní člověk začne postupně sympatizovat, protože se nevzdává, a snaží se zvládnout obtížnou situaci. K tomu idiotské chování matky, byrokracie…Problém však mám s rozhodnutím, které odporuje tomu, jak si šla za svým cílem (a dráždí mě i to, co ho vlastně vyvolalo), kvůli němu dávám „jen“ solidní 4*. „Vysral se na nás na všechny. Obzvlášť na mě.“ - „Co?“ - „Můj táta…s tím autem.“ - „Nech toho. Je mrtvej.“ - „Jasně. Všechny prachy, co mi spořil, půjdou na jeho pohřeb, kurva!“ - „Ty seš magor. Byl to tvůj táta.“ - „Příležitostně.“ (17.04.2022)

Houby ústní z literutary a testy z matiky. Tohle je ta pravá zkouška dospělosti, při níž se ze zpovykaného fracka mění sedmnáctiletá holka v normálně uvažující bytost. Že to je bolestná a nepříjemná cesta je jaksi samozřejmé. Vedle příběhu, který je opravdovější než sám život, stojí film na precizním výkonu Zofie Stafiej, která ukazuje obrovský talent a je příslibem nejen pro Polsko, ale pokud nebudou zahraniční filmaři tupí, tak i pro celý svět. Zároveň si možná leckdo poupraví pohlad na ukrajinské dělníky, kteří jsou tu v podobné pozici jako Poláci i my v Irsku a na západě od Aše vůbec. 90% (05.01.2022)

Smutek a bezmoc pod maskou dospívající rebelie. Námětem standardní drama “ze života”, zpracováním ale promyšlené, vtahující a silné. Úderné dialogy, skvělá představitelka hlavní role Zofia Stafiej - příběhu oddaná, bez nejmenšího zaváhání v náročném, vypjatém hereckém rozpoložení. Scénář se pouze neutápí v pochmurné situaci, jak by ho pojalo mnoho tvůrců, ale hlavní hrdinku vede krok po kroku, postavu po postavě a místo po místě v marné snaze poznat svět, ve kterém žil její čerstvě zesnulý, dlouhodobě odcizený otec. Formální výlet do cizí země pro jeho mrtvé tělo se tak mění v zásadní událost v jejím dospívání. Budete to prožívat s ní. [3Kino Fest] (15.11.2020)