Želary

So Želary som mal jeden výrazný problém, a to nevyvážené tempo rozprávania. Jeho záverečná pasáž patrila k tomu najlepšiemu, čo som v českom filme, zaoberajúceho sa históriou druhej svetovej vojny, videl. Lenže to predtým je bohužiaľ príliš naťahované, predvídateľné a iba málo záživné. Je to škoda, pretože Želary pôsobia v dobrom zmysle slova západne, Trojanov štýl je tu o niečo vyzretejší, ako je zvykom v lokálnej žánrovej konkurencii. Želary som videl pomerne dávno a už sa k nim asi nevrátim. (27.07.2012)

Želary si 4* zaslúžia. Minimálne za hercov. Ale aj tak ma mrzí, že jediný Jan Svěrák dokáže české filmy zaobalovať do krásnej filmovej poetiky. Že nech sa v nich deje čokoľvek, je potešenie na ne hladieť. Práve táto hrejivosť chladným a príliš televízne vizerajúcim Želarom chýba. (01.02.2004)

Tady se názory na tenhle historicky velkokapacitní film ženou od těch nejvyšších po ty nejnižší a já se nestačím divit. Želary nejsou špatný film, rozhodně se od průměrné české tvorby hodně vyjímají, ale proč to je všechno takové? to nedokážu pochopit. Já se teda dost dobře u filmu přiměřeně nudil, chvilku jo, pak zas ne, ale zase je to furt dost vážné téma na druhou stranu, no a furt tam jsou ti nejlepší herci, které v Česku můžeme vidět, že ty čtyři hvězdičky si to beztak zaslouží ať chci nebo ne. Jen bych o tom teda pro příště rozhodně nechtěl slyšet. Já nevím proč ale už mám zaryto, že u českých filmů se radši zasměju, než abych sledoval tak vážné tváře... (01.01.2006)

Moc hezké drama, které se krásnou kamerou, výpravou i nadprůměrnou hudbou snaží vytvořit dojem světovosti, přičemž se utápí v pŕedvídatelnosti a místy přepísknuté dramatizaci. Potěší dobře obsazené role a vtipné vedlejší postavičky, celkově však Želary i přes svou zevnější krásu postrádají schopnost zasáhnout nitro. Příliš okázalé, příliš po povrchu klouzající... (17.10.2009)

Želary jsou obrovské české filmové dílko. Rozmáchlá až ohromující výpravná stránka, příroda a lidské příběhy z konce světa, na kterém není obživa a starost o rodinu žádnou procházkou růžovou zahradou. Vedlejší role si nezaslouží nic menšího než velké uznání a jsou jednoznačným kladem Želar, jenže je tu ono známé "ale". Když už připustím, že mě rudovlasá divoženka Anna svým hereckým výkonem přesvědčila o reálnosti přerodu "městského dítěte" v životem zk(o)ušenou horalku hluboce milující toho svého drsňáka s dobrým srdcem, pořád nemůžu přejít ten konec, který je jako z Angeliky. Nemyslím ono konečně uším a očím široké veřejnosti přednesené "slovo o pluku Igorově" - to je třeba ocenit, i když ne jako novum nebo nedejbože bourání nějakých tabu. Jde mi o osud té pro film stěžejní lásky...to pardon, ale co je moc, to je moc. Ve srovnání s tím co předcházelo je to sice část malá, ale nemůžu s čistým svědomím jít přes sebe samého a přes 70%. (07.10.2006)