Bota jménem Melichar

První režijní počin Zdeňka Trošky a i na dnešní dobu naprostá pecka. Původní scénář měl prý problém s tehdejší schvalovací komisí, takže musel být změněn, ale i tak je vidět, že ne každé rozhodnutí takové komise bylo na škodu. Zadání bylo jasné. Ztvárnit základní školu a typické studentské radovánky napříč generacemi. To samozřejmě znamenalo od prvňáčků až po deváťáky. No, vlastně učitele nevyjímaje. Kdo z generace takzvaných Husákových dětí by si nepamatoval přísný učitelský sbor osmdesátých let, který je v tomto filmu vykreslen velmi reálně? A vlastně i výuka. Při tělesné výchově šplhání a skákání přes kozu, v hodinách pracovních činností zemědělské práce nebo zámečnictví pro chlapce a vaření pro dívky. Z řad prvňáčků za zmínku stojí zejména Martin Šotola, který už měl nějaké ty zkušenosti s filmem a kterého Zdeněk Troška obsadil i do svého další filmu. Je tady nezapomenutelný, stejně jako ve svých filmech Tomáš Holý. Film jako celek je svěží, úsměvný, plný života a elánu. Vedle klasických studentských filmů, jako je „Škola základ života“ (1938) a mnoho dalších, se nejen neztrácí, ale z nostalgického hlediska přímo září. (02.01.2024)

Poeta, bodrý synek, müslitel a vůbec správný super hrdina našeho mládí. Toť Radim Dochleba. Nejvýraznější postava Troškovy vrcholné tvorby, to když ještě dávala smysl a dalo se na ni dívat. Nejvíce mne mrzí, že David Rauch nepokračoval v herecky solidně nastartované kariéře a neoblažil nás v dalších snímcích. Charismatický synek by jistě zazářil. Nu což. Bota jménem Melichar je fajn, je odpočinková, je veselá a je pro celou rodinu. Rozhodně doporučuji, ačkoliv bude těžké dostat od počítače vaše odrostlejší ratolesti. O to víc mne jímá nostalgie, když v televizi zazní Stáňa Hložků a v programu naleznu tento zapomenutý skvost. 80% (08.02.2016)

Mé krásné mládí. Aneb mé příjemné vzpomínky na má krásná socialistická školní léta bez starostí ! Soudružko učitelko jak krásné že ?! Ještě asi v roce 90/91 jsem řekl jedné paní učitelce u nás v Praze soudružko. Ha, a to byl malér! Asi jsem se jen špatně přizpůsoboval, no což byl jsem malý a tolik jsem nějaké změny až zas tolik nepozoroval a nepociťoval. Vzápětí se na mě ale svým nevraživým pohledem podívala, a jen tak tak že jsem od ni neschytal facku ! A poté prohlásila? Musile? Paní učitelko už prosím ano.. Doba se změnila ! A já si stejně myslel v duchu své, ale nesměl jsem to bohužel říct nahlas, a to mi prosím bylo asi deset let.. Mladí se tou dobou uměli také dobře bavit, aniž by k tomu potřebovali nějaké výraznější finanční prostředky..Všemi obdivované drahé stříbrné kozačky Lamkové, vzbuzovali sice všeobecnou závist, ale to byl jedinec takže to až tak zas nevadilo. Milan Šotola (Honzík), jako malý pohodový kluk, kterého později známe třeba z jiného Troškova filmu a to ze Slunce seno jahody a jeho dalších dvou pokračování. Byl važně velice roztomilý a navíc v sobě projevil i ducha takového malého školního vyšetřovatele, v pozdější krádeži svršků a bot. Dále zde zazářili Radim Dochleba a jeho spolužák Bakula jako takový vůdčí typy a skvělý baviči, a mladé holky jako vyspělá a namyšlená Lamková a krásná bloncka Jolanka byli taktéž k nakousnutí. A ta obrýlená fyzikářka na začátku co to žrala, byla doopravdy velmi odpudivá.. Troška tou dobou holt ještě uměl..Milý, vkusný a zábavný film o školní mládeži. Rozhodně ne ale kultovní ve svém žánru.. Dnes je tento druh filmů, filmaři téměř nevyhledávaný a takříkajíc na ústupu .. (30.12.2006)

Pohodový a oddychový rodinný film z dob, kdy ještě Troška nehleděl pouze na počet prodaných lístků a masové publikum. Bota jménem Melichar disponuje vesměs sympatickým hereckým obsazením, kterému vévodí malý Martin Šotola. Divák má možnost se na sedmdesát minut vrátit do školních lavic, které jsou, byly a budou vždy opředeny nezapomenutelnými příhodami na celý život. Zkrátka povedený snímek pro všechny generace, který dokáže oslovit i dnešního diváka. (26.02.2017)

Jako dítě jsem to viděl snad dvacetkrát a klidně se na to podívám i dneska, je to prostě taková ideální pohodička na víkendové zabití času. Sice mě ten malý kluk s každým dalším podíváním irituje víc a víc, ale zatím to mez nepřekročilo a nostalgický návrat do školních lavic (archetypy školníka a chemikářky snad někde musí pěstovat, přesně jsem v nich poznal ty své :) ) to hravě přebije. A Nosál rulez! :) (14.03.2011)