Ukradnuté bozky

Takové odlehčenější a ne tak vážně, jako předchozí díly, ale i tak to funguje a Doinelova kariéra soukromého detektiva prostě dost pobaví. Navíc se to příjemně sleduje a ačkoli to nemá žádný větší děj, kupodivu to vůbec nevadí. Ono se ale vlastně není čemu divit, když je to slušně zahrané a Truffaut tomu všemu dal příjemnou atmosféru a dokázal to celé zručně ukočírovat. K dokonalosti mi zase něco chybělo, ale i tak se mi to líbilo a rád si to někdy zopakuji. 4* (15.09.2021)

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola. (24.01.2012)

Doinelovská série u mě zatím (po dvou viděných částech) boduje z Truffauta o poznání míň než to ostatní, ale pokaždé z jiného důvodu. Tenhle kousek mi připadá jako takový kříženec Černého Petra s Absolventem, navzdory letopočtu vzniku odpolitizovaný až do bezzubosti a po francouzsku odlehčený až k nehmotnosti. Potěšilo, ale neutkvělo. (18.03.2016)

Takový pohodový filmeček. Od Françoise Truffauta jeden z těch, kterým jakoby slavný režisér ani nic hlubšího moc nesděloval, jen prostě bavil diváka na téměř klasický způsob, tedy příběhem se zajímavými postavami a někdy i nečekaným vyústěním... a mě ty trampoty jednoho mladého smolaře, který za krátkou dobu vystřídal tolik různých povolání, zapletl se s nejrůznějšími lidi včetně záhadného kouzelníka i úchylného slídila a přitom se přepotácel řadou zkušeností i trapasů, většinou hodně bavilo sledovat. Jen by mě možná více zajímalo, jak se Antoine po nezdarech v obchodě s obuví dostal z ničeho nic k opravování televizorů, dokonce jako soukromník s vlastním vozem, jak začal vůbec technice rozumět a čím si prošel, než mu vůz a nářadí vůbec svěřili... Ovšem náhled do profese soukromého detektiva a úřadu s detektivním podnikem je zde nesmírně zábavný a poutavý, hodně se mi líbila scéna s Michaelem Lonsdalem coby podivným klientem a také postava starého šéfa. O něco méně mě braly některé delší romantické scény, ale na poutavosti filmu a celkové atmosféře ani těmi Truffat naštěstí moc neubral. Celý film vyniká příjemný kouzlem, nenuceným humorem a přirozeným výkonem Jeana-Pierra Léauda. Spokojenost. [80%] (07.01.2023)