Posledné metro

Čím víc filmů od Truffauta si dávám, tím víc mi kupodivu připadá jako takový francouzský Tarantinův kmotr, ale těžko bych vysvětloval proč – asi je to podobným druhem filmařského exhibicionismu či co to oba v těch filmech mají. I tentokrát mě to hodně bavilo (námět točící se kolem dělání divadla i doba, do které je zasazený, skýtají spoustu materiálu pro zajímavá mezilidská dramata i pro vnitřní boje jednotlivých postav a scénář, režie i herci s tím materiálem pracují opravdu dovedně; finální zmatení světa na jevišti a mimo něj je za sto bodov), leč ani tentokrát mě to úplně nepohltilo. Zvláštní, že jakkoli mám Truffauta svým způsobem hodně rád, zůstává pro mě věčně čtyřhvězdičkový. (12.03.2012)

Z dnešního pohledu "nevypadají" Truffautovy filmy jako z "nové vlny", spíš ze staré vlny filmové klasiky, ale z vlny nejstrmější a největší. Nejde tu o dočasné vlnobití často úspěšných experimentálních děl, ale o dokonalou práci, řemeslo, na všech úrovních. U novějších filmů jsem často rozmrzelý z delších dialogů. To jsem u Truffauta nikdy necítil; Poslední metro mi přesto připadá hodně "ukecané", a to ne pro přebytek slov, ale pro přebytek obrazů, které jsou snadno převoditelná na slova. - Ještě bych chtěl krátce reagovat na gaudalinovu kritickou poznámku, že "divadlo" je tu příliš oddělené od "světa", že fim nereflektuje adekvátně vnější realitu. To je sice pravda, ale rekflektovat vztah divadlo-lidi a divadlo-svět v dané situaci, to je i na Truffauta moc. (17.09.2021)

Krásný film, který mi hodně sednul. O nějaké zasazení děje do časů WWII zde podle mě nejde (stejně jako o žádné "poslední metro" - to je zde zmíněno jen okrajově na začátku), ten film je v první řadě o lásce k divadlu, hraní, režirování, potažmo jakékoli tvůrčí činnosti, a mohl by se tedy odehrávat kdykoli; atmosféra okupované Paříže zde slouží jen k tomu, aby tato láska ke své profesi o to více vynikla, když je nucena se realizovat za "ztížených" podmínek (časy společenského útlaku a cenzury měly obecně odjakživa blahodárný vliv na kvalitu umělecké produkce, pochopitelně vyjma té kolaborační). V tomto smyslu mi přišlo, že Lucas Steiner vykazuje autobiografické rysy Truffauta (čistě jen moje domněnka). Film se mi líbil díky hereckým výkonům, Catherine Deneuve je úchvatná jako vždy (byť mi zde ve svých 37 letech přišla mnohem starší a jako by už její krása začala odkvétat) a překvapivě i Gérard Depardieu je velmi dobrý (i když jsem ho nikdy moc nemusel); stejně tak ostatní herci jsou skvělí a celkově je to velmi pěkný film s poněkud překvapivým závěrem - a silným humanistickým poselstvím. (22.09.2018)

V Němci okupované Paříži se v divadle Montmartre zkouší nová hra. Ředitel Lucas Steiner se musí kvůli židovskému původu schovávat, a tak ho zastupuje jeho žena Marion. Malá i velká dramata se odehrávají v zákulisí divadla i mimo něj. Herecky zcela dominují Catherine Deneuve a Gérard Depardieu. Je to dvojice, která patří snad k nejvyváženějším ve francouzké kinematografii a nejen ve francouzské. Je to opravdu velký divácký zážitek sledovat tyto dvě veké osobnosti. A když je ještě režíruje François Truffaut, pak snad ani nemohlo vzniknout nic jiného než opravdový filmový skvost. (11.05.2005)

"Potvrdzujem svojim podpisom, že nie som Žid a pokiaľ je mi známo tak ani medzi mojimi rodičmi a prarodičmi žiadny Žid nebol..." Za vojnových čias bola takáto veta v pracovných zmluvách bežná a jednu takúto podpisuje i G. Depardieu ako nový herec v parížskom divadle. Depardieu opäť vo výbornej roli, kde sa s C. Deneuve výborne dopĺňajú. Dej sa točí okolo ich postupne rodiacej sa love story, ale i jej židovského manžela -majiteľa divadla, ktorý sa pivničných priestoroch ukrýva a roky čaká na koniec vojny. Vydarená a hlavne uveriteľná dráma z vojnového obdobia. 80%. (21.09.2014)