Dvě Angličanky a kontinent

Absolutní dokonalost v Truffautově podání. Román v dopisech převedený na celuloidový pás, jenž se značí dokonalou gradací, dokonalým vypravěčem a dokonalými představiteli, které podporuje dokonalý scénář. Nemám slov a mohu jen konstatovat, že mě tento kousek naprosto složil. Milostný trojúhelník, který přináší do lidské /divácké-čtenářské/ mysli neskutečné množství otázek a úvah hodných zamyšlení. Klobouk dolů Mistře.... (16.03.2005)

Pátrání po zdrojích modernity a postmodernity zavedlo v tomto případě Truffauta do atmosféry fin de siecle. Kupodivu problémy mužů a žen, zejména mladých, přes korzet dobových komplikací a konvencí, přísných zejména k něžnějšímu pohlaví, zůstaly a zůstávají tytéž. Neméně zajímavá je konfrontace dvou blízkých a přece stále rivalských optik: žabožroutí a johnbullovské. Oproti do zhruba stejné doby stylizovanému JULESOVI A JIMOVI je tady svět hlavních hrdinů prostší, vyrovnanější a více sílu a chuť do života dávající. Psychologie hlavních postav se mi zdají být propracovanější a obdobně bych smýšlel i o zasazení do dobového rámce. Zkrátka: I tady se Truffaut a Léaud dotkli nezpochybnitelného úspěchu a nadčasovosti. (02.12.2007)

Jak to, že tento film ke mně došel až teď? Nejspíš to bude tím podivným názvem Les deux anglaises et le kontinent evokující špíš komedii než takovéhle  festovní drama. François Truffaut využil a vytěžil obě knihy, v nichž Henri-Pierre Roché ve stáří (Jules et Jim napsal ve svých 74 letech a tato je ještě pozdější) reflektuje  svůj život v čerstvém období umělecké moderny. Tím, že se Truffaut vrací spolu s ním do minulosti, toto minulé aktualizuje a jistým zpúsobem nadřazuje budoucímu. Na rozdíl od dneška, si tu milenci kladou překážky. Nejde tu ještě o "každá s každým", to je možné teprve po překonání překážek, které si milenci sami kladou prostřednictvím jiných. - Zemi tvoří pevná půda a oceán, Anna a Muriel; Claude chce do sebe pojmout celou zemi a zjišťuje, že to není možné. (26.10.2023)

Ten typ filmů, kterým říkám ušlechtilá nuda - nezpochybňuji nijak jejich umělecké kvality, ale osobně mě jejich sledování prostě jen uspává. A zrovna v tomto konkrétním případě mi i vadilo obsazení rolí obou sester, nelíbila se mi ani jedna a netěšilo mě v jejich společnosti trávit tolik času. Vlastně jsem i nepochopil, proč chtít ve Francii na počátku 70. let točit film zasazený do období fin de siècle - Truffautova současnost podle mě překypovala dostatkem aktuálních námětů, než aby bylo nutné přivádět na svět další kostýmní melodrama o lásce, které se - s výjimkou několika momentů - po mém soudu zas tak neliší od podobné romantické produkce. Ostatně myslím, že by mě nebavila ani Rochého stejnojmenná románová předloha, byť Truffautův starší snímek Jules a Jim, natočený rovněž podle Rochého textu, se mi líbil moc. Kupodivu mě zde ani nijak zvlášť nezaujala Delerueova hudba, která mě naopak třeba kdysi v Pohrdání tolik nadchla. Celkově mě to bohužel docela minulo (asi jsem už tematicky podobných filmů viděl příliš mnoho, a navíc mě zde otravoval ten voiceover, bez něhož se bohužel neobejde snad žádná filmová adaptace románu), i když zcela chápu lidi, kteří jsou z toho filmu nekriticky nadšení, neboť při vhodné konstelaci okolností to na člověka jistě dokáže značně zapůsobit. (17.03.2021)

Truffautův nejosobnější film, natočen krátce po jeho léčbě klinické deprese, která byla vyústěním velmi bolestného rozchodu s Catherine Deneuve. Svému hrdinovi Claudeovi vložil do úst slova, která pravděpodobně vystihují jeden z důvodů, proč tento další snímek podle Rochého novely vůbec vznikl. „Cítím úlevu. Když jsem knihu psal, byl jsem nešťastný. Teď se mi zdá, jako kdyby místo mne trpěly postavy příběhu.“ Každý emocionálně založený člověk, který někdy vášnivě miloval nebo si prošel krutými útrapami v nemoci zvané zlomené srdce, jeho vzkaz vyrozumí. Nádherný, esenciální film. Pro mě jeden z jeho nejlepších. (17.09.2011)