Dvě Angličanky a kontinent

Ten typ filmů, kterým říkám ušlechtilá nuda - nezpochybňuji nijak jejich umělecké kvality, ale osobně mě jejich sledování prostě jen uspává. A zrovna v tomto konkrétním případě mi i vadilo obsazení rolí obou sester, nelíbila se mi ani jedna a netěšilo mě v jejich společnosti trávit tolik času. Vlastně jsem i nepochopil, proč chtít ve Francii na počátku 70. let točit film zasazený do období fin de siècle - Truffautova současnost podle mě překypovala dostatkem aktuálních námětů, než aby bylo nutné přivádět na svět další kostýmní melodrama o lásce, které se - s výjimkou několika momentů - po mém soudu zas tak neliší od podobné romantické produkce. Ostatně myslím, že by mě nebavila ani Rochého stejnojmenná románová předloha, byť Truffautův starší snímek Jules a Jim, natočený rovněž podle Rochého textu, se mi líbil moc. Kupodivu mě zde ani nijak zvlášť nezaujala Delerueova hudba, která mě naopak třeba kdysi v Pohrdání tolik nadchla. Celkově mě to bohužel docela minulo (asi jsem už tematicky podobných filmů viděl příliš mnoho, a navíc mě zde otravoval ten voiceover, bez něhož se bohužel neobejde snad žádná filmová adaptace románu), i když zcela chápu lidi, kteří jsou z toho filmu nekriticky nadšení, neboť při vhodné konstelaci okolností to na člověka jistě dokáže značně zapůsobit. (17.03.2021)

V životě musíme často řešit různá dilemata, třeba ohledně filmů, potažmo jejich hodnocení. Vím, že Dvě Angličanky by z objektivního hlediska zasloužily čtyři, možná pět hvězdiček. Byly v nich scény, při kterých jsem slyšel vlastní dech, i scény, při kterých jsem dech zcela zatajil. Minimálně prvních dvacet minut jsem si opravdu užíval Truffautův um využívat nenápadně a přitom tak působivě sofistikované filmové řeči. Dokázal jsem ocenit přítomnost sebeironie pramenící z vypravěčova komentáře, jenž veškeré dění vtipně glosoval. Postupně mě však film začal utvrzovat v tom, že krom pěkné režie a komentáře nemá co nabídnout, nebo spíše že nedokáže nabídnout nic jiného, než nabídlo množství předešlých adaptací historických románů. Claude má rád Muriel, Muriel nemá ráda Claudea, Claude nemá rád Muriel, Muriel má ráda Claudea, Claude má rád Annu, Anna má ráda Claudea, ale ne na dlouho – tohle jako náplň dvouhodinového dramatu? Hodnotit srdcem, hodnotit hlavou? Shrňme si fakta: Režie OK, i když dost odměřená, herci velice dobří, i když některé – knihou příliš poznamenané – věty vyslovovali jen s obtížemi, kamera solidní, hudba minimální, nuda maximální. Co s tím? Co s tím jenom udělat? Dát tomu jen tak, pro potěchu oka, ty čtyři hvězdičky, nebo být upřímný a tedy nemilosrdný? Zvolím střední cestu. 60% Zajímavé komentáře: DaViD´82, liborek_, sportovec, GintrWinkr (16.11.2006)

Diskutovali ste už niekedy počas svojho života ohľadom „polygamie”, poprípade ste o nej už začuli vo voľaktorej z televízií, alebo čítali o tom niekde v novinách, či povedzme v knihách? Skúste o tom následne trochu viacej porozmýšľať, či vám to náhodou niečo práve nehovorí, a keď ani nie, tak kľudne čítajte smelo ďalej : Opakom polygamie je „monogamia”, ktorej by sme snáď všetci chceli byť neoddeliteľnou súčasťou, pričom v tomto prípade sa toho vôbec nedočkáme, nakoľko tu väčšinou prekvitala sama „polygýnia”, ktorá je v podstate priamou podmnožinou mnohoženstva. Skrátka, zhrnúť by sa to dalo aj takýmto, priam vycibreným spôsobom: „Protagonista síce nemal uzatvorených viacero manželských zväzkov, za to ale mal viac ženských partneriek”. No, súčasne tiež podotýkam i to, že aj jedna z protagonistiek je na tom podobne, čiže pre zmenu sa na ňu vzťahoval pojem „polyandria”, čo sa dá zhruba vysvetliť asi tak, že mala vzťahy s viacerými mužskými partnermi, a teraz aby sa v tom potenciálny divák nielenže poriadne nestratil, ale trebárs aby ho to zároveň i neodradilo od sledovania tohto počinu, čo mu to ten progresívny a mimoriadne talentovaný režisér, počas vyše dvoch hodín, priamo na podnos naservíroval, ktorý sa mimochodom volá François Truffaut. Nie, nemusíte sa báť, a ani taktiež vám nehrozí žiadna ujma na zdraví, i keď určite mám rozporuplné pocity nielen z jeho správania... Samozrejme, že nesmel chýbať ani režisérov dvorný herec Jean-Pierre Léaud, ktorý sa úplne neodprostil od svojej ikonickej postavy Antoina Doinela, aby ho dokonca ešte i prekonal v tom, ako si nadštandardne vybrúsil svoj „libertínsky charakter”, ktorého tvary sú miestami až neuveriteľné, ale zrejme tieto metódy boli na začiatku 20. storočia, stále v móde, kedy sa zrovna odohráva tento popretkávaný príbeh plný emócií. Áno, a módou sa to v tomto retro snímku len tak ligoce, totiž tie dobové kostýmy a autentická výprava, čoraz intenzívnejšie pridávali na pozoruhodnej atmosfére, ktorá si ma celkovo získala. Tie dve anglické dievčatá v titule tejto truffautovskej drámy, reprezentujú sestry Ann a Muriel Brownové, bývajúce vo Walese, zatiaľ čo pokračujúci kontinent je zase - prezývaný francúzsky dandy, menom Claude Roc. O pár riadkov vyššie som už vlastne naznačil, že sa to tu len tak hemžilo samými citovými vzťahmi, pritom nebudem bližšie špecifikovať to, kto mal najväčší záujem na tom, dať toho muža a tú ženu - na úvod dohromady, bola to totiž jedna zo sestier, a to je hlavným spúšťačom nasledujúcich udalostí, ktoré ma nešetrili, keďže každou ďalšou scénou, sa prehlbovalo toto dianie na plátne, a to inak vyzeralo tak, ako by ho namaľoval nejaký šikovný maliar, t.j. Nestor Almendros, ktorý pomerne často vytváral fascinujúcu kompozíciu obrazu, čo je po spojení samotného scenára, réžie a obsadenia, a predchádzajúcich, spomenutých vlastností, absolútne atypickým zážitkom pre diváka, ktorý sa bude teteliť blahom! (08.12.2022)

Truffaut točil hlavně filmy ze své současnosti, tím spíš v jeho díle vyniká ojedinělý výlet na začátek 20. století. Vztahové drama o trojici lidí, kteří se milují, až si svou láskou ubližují, stojí na výborně adaptované předloze a hereckých výkonech všech třech hlavních představitelů. Nově restaurovaný obraz byl jen třešinkou na dortu. (05.07.2024)

Nádherný fim...! Asi bych měl s tím komentářem nějaký čas počkat, než odezní bezprostřední dojmy, ale nemůžu si pomoct... Další Truffautova adaptace románu Henri-Pierre Rochého, další lahůdka... Podobně jako v Jules a Jim se zde rozehrává krásný příběh milostného trojúhelníku, melancholická romance jednoho muže a dvou dívek. Komplikované vztahy, smutné rozchody, opětovné shledání a následná bolestná ztráta... Truffaut vložil do tohoto snímku tolik emocí, že by to za normálních okolností vydalo na několik filmů. S naprostou bravurou zprostředkovává nelehké osudy všech tří hlavních postav, kontrast v morálce anglických středostavovských dívek a francouzského mladíka. Dvě Angličanky a kontinent je navíc vizuálně dokonalý, impresionismem inspirovaný film. Naléhavý komentář vypravěče, kterým není nikdo jiný než sám Pan režisér Francois Truffaut, dodává tomuto dílu zvláštní nádech, vtahuje nás do děje a nutí nás nepřestat o filmu přemýšlet. ***** (14.08.2006)