Jules a Jim

65% Na můj vkus až příliš mnoho vypravěče a místy hodně otravná hudba Georgese Delerue, který umí i lépe. Truffautův záměr využívat prvky kinematografie třicátých a čtyřicátých let ubírá filmu na osobytosti, kterou by si ústřední téma dva muži, jedna divoženka zasloužilo. Méně naivismu bych také uvítal. (07.03.2016)

Snímek se skvělými herci a vesměs velmi pěknými záběry, hudbou i vypravěčovými "vstupy" - ale celkově k divákovi tak chladný, jako Catherine sama! Na druhou stranu, i v tom chladu se skrývá jakási podivná (do)jemnost a emotivnost - jak ve filmu, tak právě v hlavní ženské postavě. Avšak její osobnost mi byla tak moc nepříjemná - vlastně jsem jí opovrhovala - že jsem s ní opravdu nemohla soucítit. Naopak šťastně nešťastný Jules - klidný, vyrovnaný, smířený - na sobě nesl tíhu vztahu všech tří....až do hořkého konce, při kterém se však už ani nepláče. . . . . Silný film, kterému víceré zhlédnutí rozhodně neuškodí. (necelé 4*) (08.02.2007)

Zajímalo by mě, komu došlo, že film sám vlastně prapůvodně vychází z Goethovy klasiky Spřízněni volbou. To, co z ní však zůstalo, kam byla zasazena a jak vážně interpretována, je samo o sobě zajímavým problémem. Tragika, která se změní ve všední, avšak rozhodně ne nudnou odlehčenost, a navíc ten životný vypravěčský komentář (doslova "opsáno" z Henri-Pierre Rochého). (29.04.2005)

Dobová romance v nekonvenčním pojetí. Truffaut vytvořil živou koláž, která neposedně poskakuje sem a tam a nedává divákovi možnost spočinout či proniknout za formální slupku. Tu skutečně brání dynamická ruční kamera, ostrý střih záměrně narušující kontinuitu a až monumentálně komplikované pohyby hodící se spíše k vysokorozpočtové produkci. Zcizujícím efektem je rovněž užití dokumentárních záběrů nejen z válečných polí, ale i z dobového životního stylu. Dokonce i postavy jsou spíše ploché figurky, do nichž nalévají život barvité věty vypravěče, jež vytváří zvláštní napětí, avšak přeci jen působí trochu úmorně a herecké výkony zde skutečně nijak zvláště nevynikají, neboť herci rezignují na jakékoliv hlubší průniky do svých postav a celková zkratkovitost děje jim nedává prostor rozvíjet situace. Vzniklo tak dílko ze sympatickým espritem a netradičním přenosem dobové atmosféry moderními filmovými prostředky, které dokáží vytvářet jisté impresionistické efekty. Jeho svěží kolážovitost však postupně ztrácí na pestrosti a v druhé polovině hodně umělý vztahový propletenec s minimálním přesahem se spíše líně táhne a zacykleně se opakuje. Tedy skleníkový problém nové vlny, která se utápí ve vztahových pseudoproblémech se zde opět dostavil, ale snímek naštěstí nenabízí jen tyto peripetie a některé jeho okamžiky jsou ukázkou skutečného mistrovství. (10.11.2010)

Příjemný, pohodový, hravý film, který však postupně mění svoji původní milou atmosféru, a to nejen kvůli nástupu války po jeho cca půl hodině. Později totiž jde spíš pod laskavým obalem skrytou poněkud hořkou hru mezi ženou a dvěma muži, jejichž věrné přátelství se kvůli příslušnici něžného pohlaví pomalu ale jistě rozpadá, ostatně nejen ono. A vlastně mi hlavní hrdinové nepřišli jako pouhé postavy z filmu, připomínali mně opravdové lidské bytosti, které si normálně běhají po světě. Jinak se mi velmi líbila hudba, zvláštně výstižná skladba se zpěvem a kytarou a také decentní humor. A konec…jsem opravdu nečekal a popravdě řečeno mě docela dostal do kolen, i díky němu hodnotím silnými 4*. „Moje milá Katty, připomínáš mi čínskou hru, kterou jsem viděl před válkou. Když se zvedla opona, císař se sklonil k publiku a svěřil se: Vidíte největšího ubožáka pod sluncem. Mám dvě manželky, první a druhou.“ (14.06.2013)