Hebká koža

Francois Truffaut mě naším prvním filmovým setkáním dostal. Myslel jsem si, že se bude jednat o sice skvěle natočený, ale nudný doják. Ani náhodou. Doják to žádný není a nudný už vůbec ne. Od samého začátku je zajímavý, všechny scény přesně vyvážené, žádné zbytečně dlouhé záběry ani dialogy. A o doják také nejde. Žádné szlzopudné výlevy a co víc, režisér neumožní ani žádné ztotožnění s hlavními postavami. Ani s přirozeným Jeanem Desaillym, ani s křehkou kráskou Francois Dorléac a žensky chladnou Nelly Benedetti. Závěr filmu je oproti poklidnému plynutí děje jako facka mokrým hadrem přes tvář. Merci, monsieur Truffaut. Těším se na další shledání. P.S.: Možná neoprávněně podezřívám Sama Mendese, že se tímto filmem nechal volně inspirovat, když psal scénář pro svůj opus magnum. Téma muže v krizi středního věku a jeho milostné vzplanutí k mladé dívce mi dosti připomnělo "Americkou krásu". (10.08.2007)

Určitě je to dobrý film, byť jsem se do něj musel poněkud nutit, neboť jeho vyprávěcí tempo jsem shledal dosti úmorné, a samotné téma manželské nevěry (a potažmo milostných vztahů) mě už asi nebaví, protože filmů, které jsem o něm viděl, už bylo příliš (to platí pro Truffautovu filmografii i obecně). Příliš mě neoslovilo ani obsazení, Jean Desailly mi přišel herecky nepříliš zajímavý (a ne nepodobný Paroubkovi), a na Françoise Dorléac jsem nenašel nic, co by nějak vzbudilo můj zájem - z profilu ještě ujde, ale en face vypadá jak nějaká seschlá čtyřicítka. Podle mě je toto film, který hodně zestárnul a který mi toho moc nedal - vybavil jsem si u něj spoustu lepších filmů podobného ražení (např. Nevěrná žena, Moderato cantabile, Výtah na popraviště či Milenci). Mimochodem nepochopil jsem název filmu, v němž o žádnou "hebkou kůži" nikde nejde, snad s výjimkou úvodních titulků, pod nimiž běží záběry na propletené mužské a ženské ruce - snad odtud ten název? (07.10.2018)

Hebká kůže nepatí k mým nejoblíbenějším Truffautovým filmům, přesto jde o snímek nepopiratelných kvalit jak po režijní, tak po herecké stránce, a proto ho hodnotím velmi vysoko a rád se k němu vracím, protože stojí za to sledovat Truffautovu práci s kompozicí jednotlivých scén, ať už je kamera statická nebo v pohybu. (07.01.2012)

Psychologická štúdia krízy manželského života patrí k najúprimnejším kúskom od Francoisa Truffauta. Film mi pripomenul vzdialene filmy Ingmara Bergmana až nato poňatie, ktoré mi pripadalo menej analyzujúce a viac pozorujúce a film sa mi páčil aj preto, že z doterajších Truffautových filmov vyčnieva tým, že sa približuje bližšie realite a absentuje štylizovanejší a hravejší prístup, na ktorý som bol u autora navyknutý. K tomu pridám kvalitné herecké obsadenie a najmä krásnu ustrednú melódiu, ktorá pôsobivo zdôrazňuje atmosféru filmu. Naopak záver mi prišiel trochu prehnaný, ale čo môžem namietať, keď sa inšpiroval reálnym prípadom. (17.08.2005)

Jeden z prvních filmů tehdy velmi mladého režiséra se obírá důkladnou studií manželského trojúhelníku. Banální průběh milostného románu známého literárního teoretika a publicisty s letuškou, má obvyklý průběh i vyústění. Víc než o vztah tu jde o flirt zejména z mužovy strany. Nevýhodou dvojího života je jeho neobyčejně obtížně tajiltelná dvoukolejnost. Po vyjasnění skutečného stavu věcí, zejména manželova lhaní, se zoufalá choť rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou. Paradoxně ve zhruba stejném momentě, kdy nespokojená letuška odchází z flirtu, znechucena dvojakým postojem svého milence. Tragédie, která následuje, je současně charakteristikou celého filmu. Posedlost mezilidskými vztahy zůstala Truffautovým dominantním tématem. Tématem, kterému propůjčil nadčasovost. (20.10.2007)