Nikto ma nemá rád

Svůj názor zde píšu jako naprostý neznalec Truffautovy tvorby, takže zde nebudu vytahovat nějaké rozumy (obecně se ani na francouzské filmy nekoukám příliš často, natož na starší černobílé). Tento film si mě však získal svou "syrovostí", kdy se vysloveně nesnaží nějak tlačit na city, ale přesto paradoxně dokáže diváka dojmout a vtáhnout do děje. Je to velmi citlivý film a troufám si říct, že výběr herce pro roli nepochopeného chlapce Antoina nemohl být lepší. I když jak je vidět, Léaud v té době ještě hercem nebyl, ale tím spíš má jeho výkon ten šmrnc přirozeného prožívání daných okolností. Kamera, herecké výkony, scénář... to vše dohromady tvoří velmi podmanivou naturalistickou atmosféru. ~(4,2★)~ (13.11.2016)

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

tento film nemá chybu, dokonalé dielko, magické, silné, vtipné i smutné - truffuat by mohol učiť hollywoodskych ako sa robia "comming of age" filmy s tým, že v tomto prípade sa jedná o oveľa širšie poňatý generačný film s analytickým presahom a snahou o výpoveď o dobe, o mieste a o univerzálnych vzťahových problémov nielen vnútri rodiny, systému a mestského prostredia, ale medzi generáciami celkovo; (01.05.2014)

A tak sa rodí zločin... po francúzsky. Pozor, komentár obsahuje potenciálne spoilery. Z určitého dôvodu je mi čiernobiela etapa Truffautovej tvorby bližšia, a na prvý pohľad príťažlivejšia než neskorší náskok do vlaku farebného filmu. Ale možno je to len mojim doterajším výberom jeho filmov. Vo filme Nikdo mne nemá rád sa venuje svojej obľúbenej téme - deťom a ich vnímaniu sveta dospelých, podané s jeho typickou gráciou a ladnosťou, ktorá nám lepšie dovoľuje stotožniť sa s jeho hrdinami. Drží sa pri zemi a formou komornej drámy nahliada pod vonkajšiu škrupinu "takej normálnej francúzskej rodiny", skúma vnútorné vzťahy aj interakciu s okolím pričom sa neznižuje k melodráme (ako napr. v Hebkej koži). Narozdiel od iných jeho detských snímkov tento nie je tak krikľavý, má jedného centrálneho hrdinu, je celistvejší, ale aj temnejšie ladený. Dalo by sa povedať, že je príbeh chlapca, ktorého rodičia zanedbávajú a stavajú do popredia svoje vlastné problémy na úkor syna, metaforou bujnejúceho podhubia zločinu v kontraste s romantickou víziou parížskych uličiek, ako ich poznáme z pohľadníc. Na jednu stranu tak Truffaut kritizuje modernú francúzsku rodinu a poukazuje na jadro problému, na stranu druhú je samotný záver mierne zarážajúci, pretože by sa dal interpretovať ako oslava absolútnej slobody, vyprostenia sa z osídel sociálnych vzťahov, systému a spoločnosti. Po formálnej stránke Trufffaut prílišne neexperimentuje, využíva svoje obľúbené výškové zábery zo striech a okien obytných domov. Zaujmú najmä dve špecificky technicky riešené scény, v ktorých hrá hlavnú rolu pohyb - tou prvou je záber z vnútrajška zvláštnej púťovej atrakcie, ktorá sa krúti, chlapec sa pomaly vznáša nad zem, porušuje fyzikálne zákony a opúšťa fyzický svet - v tejto scéne sa zračí všetka krása a fantasknosť detstva a spomienok naň, a je prosto úchvatná. Druhou je scéna úteku z nápravného zariadenia, konkrétne horizontálne snímaný beh popri plotoch a lese v úplnom závere filmu, ktorý symbolizuje niečo ako "absolútny útek", ako som spomínal už vyššie, a dosiahnutie dokonalej slobody. Tento formát, ako po stránke technickej tak obsahovej, Truffautovi nesmierne svedčí, a odteraz mu budem venovať väčšiu pozornosť. 100% (15.03.2014)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)