Súmrak bohov

Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal. (12.03.2012) (menej) (viac)