Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Moc a bohatství rodu von Essenbeck zůstalo nedotčeno, i když Německo prohrálo válku a následovala deprese. Teď je rok 1934 a baron svolal svou rodinu na večeři. Tato příležitost přinese do jeho domu i sestřenici, která právě vstupuje do nacistické strany. Doprovází ji manažer baronovy společnosti. Dvě malé dívky v salonu recitují verše a pak si se sestřenicí Martin hrají na schovávanou. Náhle se ozve výkřik. Baron byl zastřelen pistolí jejich otce a otec prchá...
V tomto svete neexistuje nikto pozitívny. Pochmúrne v dejinách, keď už ani peniaze neznamenajú moc a nemôžu ľudí ochrániť pred krutosťou nemeckého fašizmu. Vo filme Súmrak bohov sa režisér Luchino Visconti venuje jednej z ústredných tém svojej tvorby: morálnemu úpadku vyšších spoločenských vrstiev a rozkladu rodiny. V predvečer 2. svetovej vojny musí rodina oceliarskych veľkopriemyselníkov von Essenbeckovcov čeliť novej spoločenskej situácii. Ich bohatstvo a vplyv už bez správnej politickej orientácie nič neznamenajú. Barón Joachim von Essenbeck zvolá pri príležitosti osláv svojich narodenín celú rodinu. Chce oznámiť, že napriek jeho antipatii voči národnému socializmu je pre dobro rodinného podniku nutné s novou mocou spolupracovať. Preto zbaví ľavicového demokrata Herberta vedenia podniku a na jeho miesto menuje svojho staršieho syna Konstantina, člena SA. Ctižiadostivá dcéra Sophia tiež vycíti príležitosť a dúfa, že v novej dobe sa jej spolu so snúbencom Friedrichom podarí vyšvihnúť na čelo podniku. V tú istú noc Friedricha nahovorí, aby starého baróna zastrelil tak, že podozrenie padne na odvolaného Herberta. Tým sa vo vnútri váženej a vplyvnej rodiny začína neľútostný boj o moc, ktorý predznamenáva strmý pád všetkých jej členov. Súmrak bohov je brilantnou historickou štúdiou o vzostupe nacizmu za podpory elity, zároveň je však i nadčasovým obrazom zhubných ľudských vášní: ctižiadosti, túžby po moci, žiarlivosti, panovačnosti a krutosti. Film je prvým dielom voľnej, tzv. "nemeckej" trilógie (Súmrak bohov, Smrť v Benátkach, Ludwig), ktorá patrí k jedným z posledných vrcholov Viscontiho filmografie. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (82)

misterz 

všetky recenzie používateľa

Podľa vyjadrenia L. Viscontiho samotného, bolo zámerom filmu poukázať, kam až je schopná zájsť ľudská prehnitosť a skazenosť - v tomto prípade slúži za príklad jedna bohatá šľachtická rodina, v časoch rodiacej sa obludnej nacionálnej demokracie v predvojnovom Nemecku. Myslím, že sa mu to podarilo dokonale. Zo Sodomy a Gomory nezostal ani len ten prach a popol, toto bola totiž dráma, ku ktorej by sa hrdo prihlásil aj Sofokles. Samozrejme, nie všetko tu zodpovedalo realite - autor si trošku pozmenil históriu (napr. niektoré udalosti okolo Noci dlhých nožov), ale to sú len také maličké chybičky krásy, ktoré pôvodný a hlavný zámer nazretia do najtemnejších zákutí ľudskej duše vôbec neovplyvňujú. Toto bola trefa do čierneho, absolútny filmársky skvost. ()

MIMIC 

všetky recenzie používateľa

Komorná psycho(logická) dráma z prostredia fašizujúcich sa oceliarskych magnátov, v ktorej každá zúčastnená postava je buď blázon, alebo sa ním skôr či neskôr stane, alebo bude jednoducho fyzicky zlikvidovaná. Za zvukov strašidelného pochodu Maurice Jarrého sa odvíja príbeh pripomínajúci Macbeth alebo ľubovoľnú starovekú rímsku cisársku vyvražďovačku (proste "rodinný" film, no). Zďaleka najlepší výkon podáva Ingrid Thulin ako barónka von Essenbeck. Stačí, ak tá zvláštna žena vojde do záberu a je povedané úplne všetko, ani nemusí hovoriť svoje repliky. S mrazivou presvedčivosťou zvládla svoju postavu od sebavedomej cisárovnej až po (polo)šialenú trosku. Úplným opakom je Helmut Berger, ktorý naozaj nevie hrať (s výnimkou polohy spievajúceho transvestitu) - v konečnom dôsledku však jeho afektovanosť a nechcená komickosť len dotvárajú pôsobivú atmosféru úpadku. Visconti sa tu pochopiteľne nevzdáva svojho obľúbeného štylizovania, takže vytvára ťažko uveriteľné (no o to sugestívnejšie) scény ako vystrihnuté z "dekadentnej" akademickej maľby 19.storočia (rozhodne videl úžasný obraz "Rimania z obdobia úpadku ríše" od Thomasa Coutura z roku 1847, ktorý visí v Louvri). Záverečný záber ponorený do muzeálneho ticha, vyznačujúci sa morbídnou hororovou nádherou (takmer počujeme stúpať bublinky vzduchu, ktoré sami vydychujeme) by som odporúčal previesť do vosku a vystaviť v Múzeu Grévin. Šesť hviezdičiek z piatich. Poklona, pán gróf. ()

Reklama

havLord 

všetky recenzie používateľa

Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal. () (menej) (viac)

sud 

všetky recenzie používateľa

Luchino Visconti nám opět předvádí jednu ze svých mohutných exhibic na téma zmar a zkáza šlechty. V tomto případě si vzal na paškál fašistické Německo třicátých let a rozpracoval velkolepou fresku na téma jak chutná moc. Film zobrazuje spoustu úchylek a slabostí lidí, ne ovšem s odporností a oplzlostí, podává ho s náležitou hrdostí a noblesou zpod krásné neorealistické kamery. Herecké výkony jsou výtečné, jenomže polovina filmu se mi zdála, bohužel, tak nějak zbytečná. 60%. ()

Crocuta 

všetky recenzie používateľa

Visconti (stejně jako o pár let později Pasoliny) prezentuje fašismus (potažmo nacismus) jako nejen mocenskou, ale i sexuální deviaci a představitele totalitní moci jako osobnosti perverzní po všech stránkách. Podobná interpretace historie byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let poměrně rozšířená (nejen ve filmu) a snímku neubírá nic z jeho působivosti. ()

Galéria (27)

Zaujímavosti (4)

  • Natáčelo se od 1. července do 1. září 1968 v Rakousku (Attersee am Attersee a Unterach am Attersee), západním Německu (Düsseldorf, Essen a Severní Porýní-Vestfálsko) a Itálii (Cinecittà a Terni). (classic)

Reklama

Reklama