Posadnutosť

Výborná ukázka toho, jak je možné zachytit realismus Itálie v době druhé světové války. Místy se člověk diví, že tohle ve fašistické Itálii vůbec mohlo být natočeno, protože to není hezký obrázek silné země. Naopak, jako kdyby země byla slabá a stejně tak jsou slabé postavy, které zde vystupují. To vede k tomu, že jsou obětí vlastní slabosti. (17.09.2014)

(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. (03.03.2012)

Akurát len včera som mimochodom videl práve posledný [priemerný] Viscontiho, aristokratický titul: Nevinný, zatiaľ čo zrovna dnes, zase úplne ten otvárací, debutantský, a k tomu i neorealistický, a patriaci k vôbec tomu najlepšiemu, čo tento režisér počas svojej kariéry inak vytvoril, a konečne som tentoraz z mojej strany udelil i maximálne hodnotenie v podobe 5* • Autor započal národné filmové hnutie: TALIANSKY NEOREALIZMUS, ktorý sa stal v podstate takým »odrazovým mostíkom« pre nasledujúcich režisérov, akými sú: R. Rossellini, V. De Sica, G. Santis a ďalší. • Príbeh bol síce [teda aspoň zo začiatku to tak i vyzeralo] celkom láskyplne prostý, no zároveň [naprieč ďalšími pridanými scénami] i pomerne dosť rozvinutý, a to konkrétne s následne aj «pridanými hodnotami» v podobe spracovania rozšíreného scenára + revolučné prvky - extra naviac, k čomu sa snáď automaticky postupne pridávali i ďalšie kľúčové postavy, ak avšak nepočítam tie naprosto zásadné v podobách: Gina & Giovanny, ktorí sa do seba tak mimoriadne zamilovali, že dokonca za sebou zanechali i menšiu spúšť; skrátka v tomto prípade sa dostavila LÁSKA na prvý pohľad, pretože akonáhle automechanik Gino Costa, vkročil do tohto výčapu, tak si proste nemohol nevšimnúť tu prítomnú vydatú kuchárku Giovannu Braganovú  [viac-menej skôr akúsi slúžku] za majiteľa Giuseppeho Bragana, ktorý, zdá sa, hádam [od]teraz naplno stál týmto milencom v ceste, z čoho sa vzápätí vytváral i akýsi »americký bratanec« podoby FILMU - NOIR; inými slovami povedané, debutant na poli hraného, celovečerného filmu, voľne vychádzal z kriminálneho románu: The Postman Always Rings Twice od am. spisovateľa Jamesa M. Caina, k čomu potom šikovným spôsobom prispôsoboval i chod jednotlivých scén... • A k samotnej dokonalosti tomuto titulu podľa mňa ani príliš veľa tak nechýbalo. (01.12.2023)

Inovativní a odvážná adaptace, které nepřikrášlené exteriéry jen prospěly, ale i tak mě více zaujalo hollywoodské zpracování románu, které je méně melodramatické a jeho psychologie je nekompromisní, zde je sice zajímavý posun směrem ke spalující vášni, která má stejně ničivé účinky, ale dle mého tím byl příběh dosti uhlazen a někdy šel i zcela mimo mě. Závěrečná scéna však působí naprosto skvostně. (19.05.2009)

Nečetl jsem Cainovu literární předlohu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale přesto mám pocit, jako by stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Jessicou Langovou byl o dost lepší. Pravda ale je, že Visconti se Cainovou knihou inspiroval jen volně. Vášeň dvou mladých lidí, zaměněná za lásku, přerůstající v posedlost, zoufalé odmítání a vyhrožování, to nemůže přinést nic dobrého, jak ostatně dokazuje tragické finále, k němuž vše neodvratně směřuje. To vše v neorealistickém hávu. Možná chvílemi poněkud rozvleké, ale rozhodně ne nudné. (28.10.2006)