Adelheid

Přiznávám, že formou je to naprosto dokonalé, ta práce s obrazem, kompozicí, světlem, hudbou, výtvarná řešení, starý, opuštěný dům, ale ten příběh mi přišel odfláknutý až běda (on to občas Körner takhle mívá). Jestli jsem dobře pochopil, on ani tak nehledal milenku, jako maminku, a protože se ztratili v překladu, holka myslela, že je stejný jako ostatní a jde mu jen o to jedno, a žel si to pomocí tlumočnice vyříkají až před koncem, přičemž ty svíčkové báby jim to mohly přetlumočit daleko dřív. Z tohoto pohledu mi jednání postav moc logické nepřišlo, včetně toho Vostrčilova četníka a starosty v jednom. A konec mi připomněl Cigaretku na dva tahy od Müllera: "priamým smerom na míny". Vlastně tu není nikde žádná naděje, a nakonec ani kladná postava, což je smutné. Jasně, jde o baladu, ale přece jenom není život jen o tragédiích, drobné radosti se dějí. (30.01.2023)

Vladimír Körner je důsledným sledovatelem trransferu a posledních dnů okupace v odtržených pohraničních územích. Vláčil byl jeho nejlepším režisérem. I v tvorbě tak výjimečného umělce představuje ADELHEID obtížně zopakovatelný vrchol. Dusná atmosféra, velké plochy podmalovávané hudbou, mluvené slovo spíše vzácné než časté, němá hovornost kamery. Asi tak lze charakterizovat atmosféru Vláčilova filmu. Čepkův výkon je mimo diskusi; zvláštní pozornost ve své životní úloze zaslouží Emma Černá; škoda, že jí nebylo dopřáno dalších srovnatelných úloh. Počátek je i vrcholem její sporé filmografie. Uchopení tématu, v době vzniku filmu u nás neslýchané, nezaujaté pozorování na obě strany, tlak na divákovu obraznost i myšlení, to všechno vybuzovalo ranou normalizaci k perzekuci tvůrce a ztrezorování jeho díla. Nic z toho se sice naštěstí nestalo, ale festivalovou pouť skvělého filmu to zřejmě zcela znemožnilo. Tragédie příkrých bariér a lidských životů tohoto vznešeného poselství i podobenství v jednom však zůstala a přežívá. Jako každé skutečně velké umění. (25.08.2007)

V nejlepších svých filmech si Vláčil libuje v nemožné lásce končící zdánlivě zbytečnou, v podstatě však nutnou tragickou smrtí. Nosný námět se vždycky najde a nutno říci, že pokaždé vynikající. Pokaždé je tento motiv použit zcela odlišně, nikde přitom nejde o nějaké lacině romantické "romeoajulie". V Údolí včel to sice není ústředním motivem, zato však závěrečnou pointou. V Adelheid, krásném, pro nás Čechy nesmírně provokujícím filmu, je to láska válkou poznamenaného veterána k dceři nacistického zločince (která krev rozhodně nezapře), již jaksi získal nádavkem k zabranému domu. (Ostatně jakýsi kontrapunkt češství a němectví - byť by šlo jen o náhodnou národnost hlavních postav - je i v Markétě a v Údolí.) V tomto příběhu je až nesnesitelně pravdivé, že hlavní hrdina bez své podivné lásky "nemůže žít" - nikde jinde tomtuto klišé nelze věřit, tady ano. Trapný fakt, že výhledově potřebuje, aby o něj někdo pečoval, je jen nejpovrchnější rovinou jeho fatální potřeby Adelheid. On se do tohoto světa nemá jak vrátit, nemá kam, nemá proč. Má jenom ji - opět věta, která nikdy nezněla tak pravdivě. Vláčil to tady dovedl na hranu - je to láska nepatřičná, nerovnoměrná, nerozvinutá, vlastně oboustraně ne-tak-docela, vzniklá mimochodem, z nouze, nicméně ve výsledku fatální, jedinečná, opravdová. Ne proto, že oba hrdinové nemají lepší možnost, nýbrž proto, že ze světa zbylo jen jedno velké Nic - a náhle se objevuje Něco. A to Něco přišlo s poraženým (resp. vítězným) Nepřítelem. Až mi někdo bude něco říkat o "filmech o lásce", přikážu mu zhlédnout Adelheid. Ještě jedno společné s oběma nejslavnějšími Vláčilovými filmy (zde ovšem obzvlášť působivé): Vláčil se nepídí po tom, kteří jsou "ti dobří" a kteří "ti zlí", spíše se mnohostranně ptá "jak dobří a jak zlí" a s tímto neřešeným dilematem v pozadí velmi ostře ukazuje, co se děje v hloubce "mimo dobro a zlo". Vyzdvihl bych nezvykle nekomickou roli pana Vostrčila, kterou tento "profesionální neherec" vystřihl bravurně. Landovský tu má roli přímo na míru, Čepka miluji, jeho partnerka byla rovněž skvělá, takže není co řešit. (04.03.2011)

Filmová báseň o beznaději a válkou zničených životech dvou (a nejen dvou) lidí. Musím souhlasit s DaViDem´82, že v černobílé by to mělo větší sílu, ale i tak ta síla lomcovala dveřmi. (Shodou okolností se film odehrává přesně tam, kde současný Alois Nebel a přestože i ten měl kořeny ve stejné době, ve které se odehrává Adelheid, a přestože černobílý byl, emocionální srovnání neexistuje.) (14.01.2012)

Mám z toho filmu smutný a zároveň hřejivý pocit. Smutná nádhera, výstižněji to zhodnotit nedokážu. S Petrem Čepekm jsem celý film dýchal a na konci s ním všechno cítil. Srovnatelně s Čepkem pomohly filmu dlouhé záběry s minimem replik, jen to dodalo tíhu těm těžkým poválečným měsícům. Ohromný divácký nezapomenutelný zážitek. (20.08.2014)