Dým bramborové natě

Víťazstvo Františka Vláčila nad normalizačnými cenzormi bolo iba polovičné. Podarilo sa mu síce presadiť Rudolfa Hrušínského do hlavnej úlohy, (bez neho by to bol iný film), podarilo sa mu natočiť nesocialisticky smutný film s vynikajúcim depresívnym záverom a podarilo sa mu aj zobraziť ľudí a život na dedine z jeho škaredšej stránky. Nepodarilo sa mu, a ani sa mu nemohlo podariť, realistické zobrazenie rozsahu problémov ľudí, ktorým niekto emigroval, nepodaril sa mu výraznejší odklon od Říhovej predlohy, ktorý mohol prispieť ku kompaktnosti diela a ani hudba Zdeňka Lišku výnimočne nie je na pochvalu. (12.01.2011)

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." (23.11.2006)

- "Takze Vy nam nechcete pomoct? Abych Vas mohl vysetrit, na to nemam potrebne vybaveni. Taky nejsem gynekolog". - Nadherny, ale hodne smutny film, v ktorom exceluje Rudolf Hrusinsky /Hrdina ma Strach, Vrah Skryva Tvar, Vyssi Princip/. Ten sa predstavil v roli lekara, ktory odchadza na vidiek najst pohodu, klud a dusevnu vyrovnanost. Namiesto toho nachadza nedoveru a nepochopenie miestnych. Nakoniec vsak odbornymi vedomostami sa mu predsa len cosi podari. Filmu dominuju herecke koncerty Hrusinskeho, ale oplati sa spomenut aj viac vybornych hercov : Somr, Obermaierova /Kladivo na Carodejnice/, Tichankova. Nadhera, dalsi krasny dokaz toho, ze aj za najtuhsej normalizacie vznikali kvalitne a pamataniahodne filmy. 95 % (21.01.2014)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)

Hrušinského lekár prichádza na dedinu, začne riešiť ich problémy, do ktorých sa zamotá aj emocionálne a divák má pocit, že to už v českom filme videl mnohokrát. Lenže vo Vláčilovom podaní sa jedná o dielo predsa len utlmenejšie a depresívnejšie, ako sme z prostredia českej filmovej dediny zvyknutí. Asi Vám pripomenie štýlom skôr Karla Kachyňu. Po polovici začne byť jasná téma filmu a čím ďalej sa blížime ku koncu, tým je nám jasnejšie, ako musí film skončiť a pochopíme, že akýkoľvek iný záver ako ten predpokladaný by bol nelogický. Očakávania sa naplnia, ale katarzia prichádza iba polovičná. Stále lepšie, ako z diváka ždímať slzy. (20.01.2014)