Hadí jed

Dnes neprávem polozapomenutý film Františka Vláčila reflektující to, co hodně trápilo i jeho samotného - démon alkoholu, proklínaný (Zolův) Zabiják. Tenhle snímek je ale v kontextu Vláčilovy filmografie dosti odlišný, a možná právě z důvodu oné palčivé niternosti. Pryč je typický vláčilovský rukopis, zmizela příznačná poetizace a epická rozkošatěnost, zbyl jen stroze vyprávěný bazální příběh a komorní atmosféra. A velmi, velmi depresivní ladění celého bezútěšného vyprávění... Plus u Vláčila samozřejmé mimořádné herecké výkony všech hlavních představitelů... Podobné filmy: Ikarův pád, Tažní ptáci, Dnes naposled, Zjasnělá noc, Hodina klavíru, Dobří holubi se vracejí (08.10.2008)

Alkohol, stejně jako hadí jed, může pomáhat i zabíjet... Smutek v očích pana Vinkláře je demolující, vnitřní bolest viditelná a přesto, že bych měla sto chutí mu sama sklenku nalít, nenalila bych.. Život mu totiž nabídl druhou šanci v podobě setkání s dcerou.. A ač se vůbec neznají, z dívky celkem přirozeně sálá mládí, energie, radost a hlavně touha – mít otce, být s ním, vytvořit po smrti matky alespoň částečnou rodinu.. Tomu já říkám důvod žít.. Je to obrovská příležitost k rekapitulaci dosavadního způsobu života a nejvyšší čas na změnu... Jedná se v podstatě o malý film (čtyři herci, jeden pes a zasněžená maringotka), ovšem pojímá vše podstatné pro lidské bytí.. Bravurní herectví dodává snímku věrohodnost a podmanivá hudba dokresluje pochmurnou atmosféru.. (17.08.2016)

Neobyčejně dobře zvládnuté! Vláčil věděl o čem točí. Když nějací posraní mravokárci nebo nedej bože abstinenti se začnou v tomto problému vrtat, vždy to dopadne špatně. Vláčil vše zvládnul na výbornou, Ilona je úplně skvělá a přitom měla prd jaké zkušenosti. Vinkláře netřeba chválit, on snad špatně hrát ani neuměl. Konec tomu všemu nasazuje velmi realistickou korunu, tzn. nic se s tím dělat nedá, člověk se odsoudil již dávno umřít v osamění. (09.09.2008)

Na tomto vcelku banálním a všedním příběhu není mnoho zajímavého. Trochu ho povýšíme, když do hlavních rolí dosadíme skutečné osoby: tehdy již možná nejlepšího českého herce všech dob a hereckou debutantku. Ještě víc ho povýšíme, když přihlédneme k čistotě obrazů Františka Vláčila. Přestože se mu ikonu notorika (ani přes své vlastní zkušenosti) nepodařilo načrtnout tak, jak sám je znám z vlastní zkušenosti od mládí po stáří, podařilo se mu zachytit jedinečný a konkrétní vztah otce a jeho dcery. (24.04.2021)

Ve Vláčilově tvorbě spíše nenápadný film, který je třeba chápat v kontextu jeho vzniku. Pak černobílé kouzlení kamerou, strohá komornost a bezútěšné téma působí jako nesporný přínos. Rovněž jde asi o Vláčilův nejpřístupnější snímek, který si zakládá na jednoduchosti a skoro i nedějovosti, přesnosti dialogů a mimických reakcí. Jde o herecký film, v němž ústřední čtveřice bere dech svými výkony, jimž suverénně vévodí Vinklářovo ztvárnění alibistického, ale přesto neodpuzujícího hrdiny a výtečně soustředěný výkon Ilony Svobodové, která dokáže vyjádřit i to nejjemnější hnutí v tváři. (15.11.2010)