Hadí jed

Zo začiatku to vyzerá, že sa bude riešiť vzťah mladých ľudí v rámci rodiny a nakoniec ide o vzťah otca a dcéry. Alkohol nepatrí ani do takéhoto vzťahu a do mužskej alkoholovej partie zase nepatrí žena, to naozaj nerobí dobre, a nesmie to byť ani dcéra. Alkoholizmus je závislosť ťažká a notorik to nezvládne ani s pomocou ani s dobrým dôvodom. Film sa príbehovo veľmi nepohne, ale prežívanie emócií postáv je intenzívne aj zásluhou výborných výkonov. –––– Tak já mám dceru. To snad není ani možný. To čumíš, co? –––– Věříš, že takový holce já bych dokázal být věrnej? Fakt. Úplně věrnej. –––– Ale člověk potřebuje nějaký štěstí. Aspoň malý. (21.10.2014)

Vláčil, sám veľký umelec a alkoholik v jednom nakrútil film síce pekný, no čiernobiely. Úplne v duchu obdobných československých alkoholických filmov je v ňom ukázaný hrdina aj so svojou drogou. Prekliaty chľast mu mätie mozog aj zmysly. A hoci chce tak veľmi chce prestať a ukázať dcérke, že to dokáže, tak to nedokáže a trpí v mraze. Kľačí v snehu a tupo prepíja posledné zvyšky rozumu. Žije na periférii. Umelecké opisy alkoholikov opisujú ich závislosť ako šialeného démona devastujúceho všetko: rodinu, city, prácu, priateľstvá. Mnoho prípadov takých nepochybne je. No zároveň je tu veľká skupina pijanov - bojovníkov, čo napriek enormnému úsiliu produkovali pomerne kvalitné veci (Shane MacGowan - básnik, skladateľ, spevák, alkoholik a heroinista, režisér František Vláčil, slávny spisovateľ Raymond Chandler, politik Winston Churchill a iní). Ale nemusí ísť len o slávnych ožralcov. Pijanov, čo zvládajú prácu aj rodinu je tiež dosť. Len umelecké pojednania o nich to vždy ženú za hranu. Chýba uchopenie tejto témy jemnejšie, kde alkoholické deformácie nie sú postavené na čiernobielej línii, ale napríklad na viacerých odtieňoch sivej. (08.07.2014)

Československý film měl v minulým století jednu obrovskou výhodu, měl neskutečně talentované herce a přesně toho využil i František Vláčil ve svým filmu Hadí jed. Většina příběhu se odehrává na jednom místě, ve čtyřech osobách, dvou maringotkách, v zimě a se spoustou sněhu. Je to málo, co ? Ale i tohle málo stačilo Vláčilovi k perfektní gradaci příběhu, uvěřitelnosti, že je hnusný počasí i když by na okna ťukaly sluneční paprsky a úplně to samý málo, stačilo i panu Vinklářovi k ukázce svého neuvěřitelného hereckého umění. Tak jako má pan Rudolf Hrušinský dár hrát svým pohledem, tak má pan Vinklář dar hrát svým hlasem, to je naprosto úžasný a obdivuhodný, co Josef Vinklář dokázal udělat s jedinou filmovou scénou pouhým tónem svýho hlasu. (13.02.2010)

Na tomto vcelku banálním a všedním příběhu není mnoho zajímavého. Trochu ho povýšíme, když do hlavních rolí dosadíme skutečné osoby: tehdy již možná nejlepšího českého herce všech dob a hereckou debutantku. Ještě víc ho povýšíme, když přihlédneme k čistotě obrazů Františka Vláčila. Přestože se mu ikonu notorika (ani přes své vlastní zkušenosti) nepodařilo načrtnout tak, jak sám je znám z vlastní zkušenosti od mládí po stáří, podařilo se mu zachytit jedinečný a konkrétní vztah otce a jeho dcery. (24.04.2021)

Několik maringotek, chlastající Josef Vinklář, sympatická Ilona Svobodová a František Vláčil na režisérské židli. Tak málo stačí na vynikající film reflektující lidské charaktery podobným stylem, jakým to u nás dokázal snad jen Miloš Forman. Příběh se vešel do necelé hodinky a půl, ale přesto řekl všechno podstatné. Po závěrečné scéně zůstal jen pocit stejně mrazivý a bezútěšný, jako ta zasněžená, ledovým větrem trýzněná krajina. (19.04.2022)