Koncert na konci léta

Sterilní a bez života jak byt zhýralého fyzika po jarním úklidu. Nejpamětihodnějším okamžikem tak pro mě zůstane odseknutí staříka upíjejícího nějakou kořalku na adresu moralizujícího Dvořáka: "Víte, každý marodění je od zadrženýho pití." Svatá pravda, dědo, svatá pravda. (23.05.2014)

Tk já na to koukám a pořád si říkám, že je to téma tak divně uchopený, temný až depresivní. Ve vzduchu pořád něco visí a ten způsob vyprávění docela náročnej na pochopení. A v titulkách na konci zjišťuju, že to natočil Vláčil. Tak to už jsem doma. Film rozhodně není rozmarnou obrozenecko čtverylkou, spíš takovou neklidnou hodinkou ze života velikána. Ale je to dělané z lásky k hudbě a já jsem díky tomu zase Dvořákovi o trochu blíž. 80% (26.01.2014)

Televízne pôsobiaci dramatický snímok je drzé nazvať životopisným, pretože o Dvořákovom živote sa toho divák dozvie sakramentsky málo. Hl. protagonista sa retrospektívami vracia do minulosti, ale len námatkovo, v ktorých spomína na niektoré svoje zlomy či skôr útrapy. Nechýba množstvo filozofovania. Réžia sa snaží odryť jeho svojský svet, ale príliš sa jej to nedarí. Nevraviac o tom, že film neskonale nudí, nudí tak, že je skôr vhodný ako podmas k inej činnosti. Pozitívum si zaslúži iba ztvárnenie v podaní Ďoďa Vinklářa. (20.09.2017)

Radosť počúvať, radosť pozerať. Optikou všeobecne platného pohľadu na ťažkosti tvorivých ľudí s talentom je sfilmovaný aj koncertný - osobný aj skladateľský príbeh Antonína Dvořáka. Tvorcom bez finančného či rodinného zázemia sa obvykle hádžu polená pod nohy. Závistliví špinavci s vplyvom im totiž dávajú pocítiť, že žiadne zvláštne nadanie nemajú, a ak predsa, tak si ho musia vykúpiť utrápeným životom plným pochybností o zmysle tvorivej dráhy. Dráhy, ktorá až príliš často podlieha príkazom a požiadavkám masového vkusu alebo osobným vrtochom kultúrne nadutých snobov; povrchných vo všeobecnom umeleckom rozhľade, no mimoriadne nadaných v zákutiach psychologického trápenia tých, čo vyčnievajú. Spracovanie námetu nie je zjednodušujúce - teda až na prílišné tlačenie na pílu v zobrazení negatívnych postáv (užívateľ D.Moore v komentári uvádza, že pôsobili miestami ako karikatúry svojich charakterov) a rozhodne nepodlieza masovému vkusu. Pretože pozerať na x-té obdivné vajatanie venované klasikovi českej národnej kultúry podľa zavedenej mustry by zrejme viedlo k odohnaniu od obrazovky. Josef Vinklář v hlavnej úlohe prekvapil, jeho výkon bol nadštandardný. Doktor Cvach zo seriálu Nemocnica na okraji mesta prekonal sám seba, v ostatných filmoch poväčšinou splýval s ansámblom. (03.12.2014)

Souběžně s Peterem Shafferem se na sklonu sedmdesátých let navrací k osudovému vztahu Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho také Zdeněk Mahler a na ose ikonického sváru uměleckého génia a epigona, analogie vzpomenutého vztahu, důvtipně rekonstruuje životní příběh Antonína Dvořáka, který jinak skládá jako mozaiku epizod, anekdot, okamžiků. Neobyčejně „čtivý“ imaginární portrét se skvělým Josefem Vinklářem, jenž nejvyšší měrou poutá pozornost a zastiňuje ostatní herce, se ve své půli rozetne schematickou scénou, v níž cynický a hloupý šlechtic střílí holuby. Jako by se i v tomto konvenčním, nenápaditě snímaném a v podstatě nevidomém snímku, který by se dal odrecitovat…, musel klíčový režisér české nové vlny výslovně přihlásit k tomuto svému estetickému východisku a nechává herce holuby skutečně usmrcovat. Neschopnost vyslovit se jinak než – doslovně, (zdánlivě) osudově či božsky? Náhle vše, co jsem dosud přijímal jako úlitbu osvojenému jazyku, odhaluje svou vlastní papírovost: rámec, masky, (ne)stárnutí, mozaika… PS: Když jsem před pár měsíce držel v rukách Dvořákovy rukopisné notové partitury, cítil jsem přes rukavice mnohem víc než v této esteticistní retuši… a ani jsem se nemusel snažit. (10.02.2018)