Cech panen kutnohorských

Škoda, že si film nedrží tah na branku a velká škoda, že hlavní roli hraje Štěpánek. Já jeho až přehnaně expresivní herectví nikdy neobdivoval, zvláště u pozdějších Vávrových filmů, ale tady vážně působí spíše oslzle a docela bych se divil, kdyby mu ženy padaly do náruče. Jó, hrát ho třeba takový typ jako mladý Petr Kostka, pak by to bylo jiné kafe. Ale jinak mne film bavil a některé dialogy a hlášky jsou dokonalé - a mnohé kupodivu nadčasové. Jako bych četl dnešní Twitter nebo Facebok - "Chceme důkaz!", "Dvojí metr!" - "Cizáci nás okrádají!" - "Proč si nesníží platy pánové nahoře?" Nic se nezměnilo, pořád je vše při starém. A třeba hláška "Kolik služebníků, tolik zlodějů" by se dala tesat nad parlament, magistráty nebo různé radnice. Pobavil mne nejeden fórek s přesýpacími hodinami, líbila se mi prostopášná, a přitom spravedlivá postava Mikuláše Dačického (aspoň vím, po kom se to pivo jmenovalo Dačický, i když Krušovice ten název pořád drží, byť se už nevyrábí v Kutné Hoře, ale v Březnu), jen bych fakt ocenil lepšího herce. Narazíme tu na pár stereotypů - jak noc ošklivá jeptiška, neustále chlastající fráter, ale taky pár scén ze života, kde ženy vládnou mužům, resp. rychtářům. U některých postav není jasné, jaké vazby ke komu a k ději mají, což je také škoda. Ale celkově je to osvěžující a zábavné a vtipné dílko, a ty dialogy skutečně vybroušené (tedy až na pasáž zhruba dvacet minut před koncem filmu, kdy se děj zvrhne jen v pijatiky a nikam dál se neposouvá.) (19.05.2020)

Třicátá léta jsou léty zakladatelskými naší moderní národní kinematografie hraného, ale nejen hraného filmu. Rozporuplně vnímaná osobnost tehdy mladičkého Otakara Vávry, nesporného velikána našeho filmu, patří k jejich předním představitelům. A řada jím tehdy natočených hjistorických filmů k zakladatelským dílům tohoto subžánru. Osobnost Mikuláše Dačického z Heslova, lehce švejkoidní obdoby jeho neméně oblíbeného francouzského vrstevníka D´Artagnana, je podána v zásadě v duchu skutečné osobnosti tohoto českého renesančního kavalíra a intelektuála, který právě v této době prožíval svá nejlepší léta. Jeho PAMĚTI by měly být opakovaně vydávány, aby přiblížily našim současníkům pravý lesk té údajně bájeslovné doby rozkvětu raného českého baroka a skutečný dosah bělohorské katastrofy a pustošivé smršti třicetileté války. Kavalírský mrav se ovšem nekryl s právem ani zapšklým životem a jak Stroupežnický, tak Štěpánek a Vávra (o 15 let oproti Štěpánkovi mladší) se tu měli na čem vyřádit. Že film plně zapadl do benešovské doby naší novodobé státnosti a odráží oprávněnou hrdost našich předků na prvorepublikovou československou státnost, jen dále zdůrazňuje kvality této mile starožitné veselohry. I po desetiletích je stále se na co koukat a potěší i poznání jejího festivalového dobového mezinárodního ocenění. (27.01.2008)

Historická komedie velkého stylu, jaká se už bohužel v našich zeměpisných šířkách neopakovala (Císařova pekaře beru v potaz). Vávra opět vyvedl Národní a Vinohradské divadlo na barrandovský kopec, doplnil jej několika filmovými stars a úspěch byl na světě. Film velmi dobře drží základní příběhovou osnovu, nechybí zde napětí, vtip, život a krása. Má několik dobrých hereckých výkonů (Smolík, Šejbalová, Pištěk, Nedošinská, Mandlová, Steimarová), ale všemu pochopitelně dominuje Zdeněk Štěpánek, který mohl Mikuláši Dačickému propůjčit veškerou svou vervu. Zdravě nacionální film nemůže jednou za čas škodit. (07.11.2003)

Rozumím nadšeni, které Cech ve své době probouzel. Výpravný, historický film, který byl vystavěn jako komedie. Navíc se zajímavou hereckou směskou. Štěpánka, Smolíka, Vojtu nebo Šejbalovou v mnoha předválečných komediích neuvidíte. Možná hrála svou roli i vlastenecká strunka, na kterou tvůrci těsně před válkou zabrnkali. Jenže co s takovým filmem dnes? Postava Dačického mi zrovna sympatická nepřipadá. Byť je nositelem dobra, je to flink, flámař a kurevnadník. Ostatních postav bylo požehnaně; z nichž ale mnohé jen dodávaly na autentičnosti... působili spíš jako živé kulisy. Co se týče humoru, tak ten měl dvě roviny. První je verbální popichování a drzounování. A ta druhá je v přímočarosti některých dialogů a v poukázání na fakt, že ženský to chtějí taky. A ne málo. Žádné naivní a romantické okecávání, typické pro komedie té doby. Líbilo se mi i to, že se tolik neslovíčkařilo. Což je ale kromě skvělých hereckých výkonů vše, co mě zaujalo. (28.07.2024)

Cech panen kutnohorských je svým žánrem a stylem velmi podobný Počestným paním pardubickým, a také jsou tak kvalitně natočeny. Výborné herecké výkony. Podobné myšlenky, podobné téma a podobně kladné hodnocení 80%. Ale přesto se mi Počestné paní pardubické líbily o něco více. Přeci jenom v nich bylo nastoleno více otázek tehdejší doby než právě v tomto spíše ryze komediálním filmu. (07.01.2008)