Dny zrady I.

Dny zrady smrdí a jsou ukázkou tehdejší mistrné propagandy  a manipulace, o tom žádná. Dnešní optikou nám tyto postupy mohou přijít naivní až směšné, nicméně málokdo se dokáže rozpomenout na dobu před rokem 1989 tak, aby zcela vymazal přítomnost a její výdobytky, od té pravé a dobré svobody slova až k informativnímu Bábelu, kdy jeden názor může mít desatero významů, kontextů a argumentů proti.  Tehdy stačil jeden rozzlobený Krampol, který pronese památnou větu:  "Všechny co to zavinili, musíme vyhnat, všechny do jednoho!"   A bylo vymalováno.   Epopej o II. světové válce režiséra Vávry se tváří (a dost často díkybohu i je)  jako věrně historické svědectví o událostech, které navždy poznamenaly  nejen naší republiku. První část, rozdělená na dva díly, se podrobně věnuje událostem předcházejícím Mnichovské dohodě, na kterou nelze z žádného úhlu pohledu nahlížet jako na něco jiného, než jako na zradu vůči naší zemi,  za kterou rozhodně nestála snaha udržet světový mír, ale jen neschopnost evropských mocností dostát své vlastní zodpovědnosti a principům, na kterých údajně stavěly svůj řád.  Ale zpět k filmu. De facto dokumentární vyznění s vynikajícími maskami a, třeba v případě Hitlera až démonicky, skvělými hereckými výkony, kde jsem měl pocit, že koukám na skutečné historické postavy ostře  kontrastují  s dobově naivním pojetím proletariátu a představitelů KSČ či Sovětského svazu, kteří vystupují jako křišťálově čisté charaktery bez jediné chybičky a Němců, kteří jsou bez výjimky podání jako nemyslící stádo odporných zrůd.  Nicméně drobné vsuvky ze života v naší zemi mají i svou nezpochybnitelnou sílu, anžto mnohdy čpí nečesanou syrovostí, zejména přepadení četnické stanice henleinovci  je velmi působivé. Pětihvězdí pak nehodlám udělit jen z hlediska vyššího principu mravního, myslím si totiž, že by na něj nemělo býti zapomínáno ani v dobách dočasné svobody... (19.09.2023)

“Řešení, které se nám navrhuje, povede jen k tomu, že nacisté budou své požadavky stupňovat… A nakonec pohltí celé Československo. A to by mělo nedozírné následky nejen pro vaše země, ale pro celou Evropu…“ Mistr Vávra opět jako skutečný mistr historických velkofilmů. I přes určitou poplatnost době jsou Dny zrady totiž stále výborným filmem, velmi citlivě dávkujícím velké historické události, které mění svět a dějiny, a drobné vsuvky ze života obyčejných lidí, jimž rozhodnutí mocných řádně zahýbalo osudem. V tomto ohledu si Vávra mistrně hraje s kontrasty, staví proti sobě váhavost a prodejnost politiků, jimž jsou přednější vlastní mocenské zájmy, a malé hrdinské činy obyvatel prodávané země, jejich první oběti, jevící se v dané chvíli tak zoufale zbytečné. Všichni víme, k čemu události oněch dnů vedly, přesto Vávra dokáže napnout a udržet naši pozornost až do osudného a nevyhnutelného konce. Dramatická atmosféra filmu je navíc k prasknutí stupňována geniálně jednoduchým hudebním motivem – flétny ve spojení s bicími se svojí naléhavostí zadírají pod kůži. Abych stále jen nechválila. Dny zrady jsou také filmem dosti výrazně poplatným době svého vzniku. O vedoucí úloze Strany, té jediné spravedlivé, která čestně svůj lid podporovala v boji proti nenáviděnému nepříteli, o té tu nemůže být pochyb. Co na tom, že soudruh Gottwald působí jako velmi špatná napodobenina Frankensteina, důležité jsou činy, ne slova, že? Jediní komunisté a dělnické masy jsou si vědomi nebezpečí, které zkoušené republice hrozí, kdepak slabošský a váhavý prezident, kdepak nerozhodná vláda, kdepak reakcionářští, zlotřilí kapitalisté, lehkomyslně prodávající svou rodnou zemi Hitlerovi. Vávra se také neubránil jisté schematičnosti – Němci jsou jeho optikou tupé stádo slepě následující Hitlera (a musí se nechat, že Möllerův Hitler je vůdcem jak má být, do nejmenších detailů, gesta, mimika, dikce), Angličané holdují především golfu a o osud Evropy jeví pramalý zájem, představitelé reakcionářské buržoazie čtou zprávy o mobilizaci u sklenice piva a pořádného kusu vepřového. Co mě ovšem obzvlášť zaujalo, bylo pojetí úlohy hrdinského a bratrského Sovětského Svazu. Ten je “ochoten přijít na pomoc, jestliže o to požádáte… jestliže se budete bránit…“ Jistě to tak autoři nezamýšleli, ale dnes tyto neustále se opakující repliky vyznívají dost alibisticky a rozhodně ne jednoznačně kladně. Podtrženo, sečteno. Přes veškeré nedostatky zůstávají Dny zrady stále jedním z nejlepších a nejdetailnějších zobrazení mnichovských událostí. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (08.06.2015)

Jediné, co bych tomuto filmu skutečně vytknul, je nejednotnost v mluvě, když tu Němci povětšinou mluví německy, avšak ve Sněmovně lordů či na schůzi francouzské vlády se mluví česky. Trochu to kazí dojem jinak slušné historické rekonstrukce, která je řemeslně i ideologicky na úrovni. Jakékoliv nebezpečí fabulace dějin samozřejmě nehrozí, většina z nás se rozesměje už při vyslovení onoho krásného názvu...Dny zrady - jak to zní, takřka jako starostlivý hlas taťky Gottwalda zachraňujícího republiku nebo komisaře Litvinova, který, buše do řečnického bultku, zuřivě prskaje a teatrálně mávaje rukama, horuje za zachování suverenity samostatného státu (rok před sovětským obsazením východního Polska a napadením Finska, dva roky před obsazením Litvy, Lotyšska, Estonska a Besarábie). No, nádhera. Slintající továrníci a agrárníci - umaštěný, přežvykující Beran a podlý kapitalista Preiss zrazují republiku, ruku v ruce s ubátými polovičatými politiky sladké Francie a hrdého Albionu. Styďte se, vy zachovatelé míru, vy vyslanci civilizace! (27.02.2006)

Reziser Otakar Vavra si po natoceni svojho najlepsieho filmu Kladivo na Carodejnice z roku 1969 musel dat nutene niekolkorocnu prestavku, a aby vobec mohol pokracovat v toceni filmov, musel prist s nejakym filmom, ktory bude normalizacnej moci a KSC po chuti. To sa stalo velkofilmom Dny Zrady 1 a Dny Zrady 2. Film pojednava o udalostiach z 29. 9. 1938 a o Mnichovskom Diktate a naslednej Viedenskej Arbitrazi. Tazko sa hodnoti tento film a hlavne sa tazko pise tento komentar, lebo spomenute udalosti sa odohrali nie az tak davno, a este sa najdu ludia, ktori si ich pamataju. Ked sa vsak oprostim od ideologickej propagandy /prehnane zdoraznovana podpora zo strany ZSSR, hm ...LOL/, Vavra tu odviedol obdivuhodny kus poctivej filmarciny. Vyborny scenar, miestami az genialna rezia samotneho Vavru, vyborne rozhovory : to su bez debaty silne stranky filmu. Pochopitelne, film musel mat dostatok ideologickej propagandy v sebe a musel sa niest v duchu, ktory vyhovoval vladnej moci /Vavra bol vzdy konformista/. Oslobodene od ideologickeho balastu vsak ide o vyborny film, ktorym Vavra bezpochyby opat dokazal svoj nespochybnitelny talent. Mam rad historicke filmy a historicku tematiku, a preto Otakar Vavra mne presne smakuje, aj so svojimi filmami. K filmu sa kedykolvek rad vratim a ozrejmim si tak tie pohnute udalosti. 89 % (14.09.2013)

Velkolepe podany film o mnichovske zrade. Je to sice dosti upraveno pro potreby socialismu a film bych uplne nedoporucil mladezi skolou povinne. I tak bychom meli film vnimat jako uceleny souhrn nasich dejin a jen cas ukaze, jak je tento film cenny pro dalsi generace, aby mely moznost udelat si obrazek o dobe nejen predvalecne ( tam, at radeji poslouzi odborna literatura ), ale hlavne socialisticke. Proto hodnoceni tohoho filmu jako odpad je velice zcestny... U filmu samotneho musime uznat hlavne onen uceleny prehled ( at uz trochu upravenem ), vypravu, masove sceny ( sudetaku i delniku ), mnozstvi zainteresovanych postav, hudbu. Na strane druhe, krome nekolika nepravdivych fakt, pak herecky vykon Jiriho Pleskota jako Benese ( opravdu jsem se divil, ze jej spousta uzivatelu hodnoti pozitivne ), neucelenost jazyka ( kazdy mluvil jakym jazykem zrovna chtel ), bojove sceny, kdy nebylo skoro nic videt. Mimo hodnoceni me pak nejvice zaujala postava Gottwalda a to i z hereckeho hlediska, takovy hodny a rozumny strejda, u nej jsem se uprimne bavil. (10.08.2008)