Jan Žižka

Jan Žižka režiséra Otakara Vávru nie je objektívnou sebareflexiou chýb dejín ale účelovou sebareflexiou niektorých dejín. Áno, je to farebne neodolateľne naivný snímok pre očné potešenie - množstvo dekoratívneho materiálu, megalomanská výprava, stovky štatistov a komparzistov a napokon vznešené heslá ako PRAVDA či SPRAVODLIVOSŤ sú to podané spôsobom, že aj úplný debil pochopí. Lenže Vávra bol zarputilým komunistom a tlačí divákovi do hlavy pozlátkovo smutne natočenú a divácky prívetivú očistu o prenasledovaní kresťanov ehm... vlastne súdržných ľudí „revolučným spôsobom“. Robí to však o čosi šikovnejšie než jeho kolegovia z počiatkov 50.rokov - ukrývajúc sa za oný historický témat. A používa k tomu všetky dostupné zbrane režimu : skresľovanie a mechanickosť postáv dobra a zla, kde dobro je len dobro a zlo je zase len zlo, falošná politická prezentácia a naprieč vďačnej filmárskej téme – nevierohodne poňaté emócie. Pravda, Kladivo na čarodejnice je onou výnimkou potvrdzujúcou pravidlo. Tam som mu zožral úplne všetko... (19.08.2014)

"Drž pravdu, chraň pravdu, braň pravdu !! Ale kde je pravda ??" O skutečnosti, že pravda se ukrývá, potažmo převrací, překrucuje a przní vždy v rukou toho, kdo zrovna otáčí kolem dějin, jistě není třeba diskutovat, ovšem ani o tom, že po té řemeslné stránce nelze Vávrova Jana Žižku nepovažovat za skutečně velký historický snímek, rozhodně i v celosvětovém měřítku, který by tuzemský divák prostě měl znát !! A že se ve své podstatě rovná de facto o jakousi českou paralelu k italským sandálovkám, kdy snímek na svoji dobu velmi slušně výpravně vybavený staví především na konverzačních pasážích, z nichž vyruší jen několik davových scén a jedna bitva, byť famózně natočená, na tom nic nedokáže změnit.. Kromě mrazivé hudby Jiřího Srnky mě zaujal především casting, který mi svým obsazováním některých rolí tlačí oční bulvy z důlků, nicméně Zdeněk Štěpánek jako jedna z největších person našeho charakterního herectví i filmu znovu září, byť se zde některým uživatelům příliš nezamlouvá, že v předchozím snímku ztvárnil Jana Husa, jako Jan Žižka z Trocnova je tu prakticky k nepoznání, pomineme-li ten jeho nezaměnitelný hlas, takže o nějakém zásadním lapsu snad nemůže být ani řeči.. (03.06.2014)

Prostřední díl z filmové Trilogie, která se nás „vážně nenápadným“ způsobem snaží přesvědčit, že husitství byla jakási forma protokomunismu. Kde se všichni milovali a žili v jednotě a bratrství bez třídních rozdílů…no zkrátka idyla jak vystřižená ze skutečného Československa padesátých let. Pod taktovkou Velkého bratra tak vznikl film, v němž jsou v podstatě všechny postavy a události pokroucené, jakoby se na ně jeden díval přes prasklé rudé sklíčko. Namlouvá se nám, že český lid byl prost všech špatných vlastností, poháněn láskou k bližnímu svému, a že i nuzáci a lůza v ulicích byli čistí a vymydlení krasavci. Že Žižka byl bůhvíjak významný šlechtic, který trávil život na poradách s tehdejší politickou špičkou (jedou je dokonce přirovnán k Tatíčku Stalinovi). Že Václav IV byl zlý maniodepresivní šílenec. Zikmund proradný slizoun (no to je slabé slovo, spíš absolutní zlo) a všichni ti feudálové stojí za pendrek. Z věrolomných buržoazních měšťanů jsou potom opravdické karikatury – scházelo jim ještě obarvit obličeje nazeleno. A vůbec…Tenhle film se svou hysterickou a nenávistnou agitkou stačí vypořádat s každým, kdo soudruhům z politbyra nešel pod nos: okrajově to slízne inteligence, církev, věřící a všichni, „kdo nejdou s námi, jdou proti nám! A basta!“. Hlavní překážku, kterou tehdejší soudruh scénárista-agitátor obtížně překonával, je fakt, že husité byli taky věřící. Takže husitská víra je tu směšným způsobem prezentována jako „drobná kosmetická vada na kráse prvních světových revolucionářů.“ Skutečným věřícím je mezi husity snad jen Želivský, a ten je v podstatě zaslepený cvok; zbytek husitské kohorty se k víře raději nevyjadřuje nebo se k ní staví vlažně. … Teď něco k filmu samotnému: Hodina dvacet bezbřehých rádobyhistorických pindů a v závěru (na tehdejší dobu) celkem podařená bitevní scéna. Zrychlená vřava sice pro dnešního diváka může působit jak nechtěná groteska, ale takhle se tehdy točilo a bylo to „in“. Co hodnotím opravdu kladně, je vynikající znalost dobových reálií, věrohodné repliky a kulisy, velkolepá (ba přímo monstrózně velkolepá) výprava a úžasné kostýmy od Trnky. Architekti a designéři a technici u mě mají jeden krásný červený puntík. Formálně tedy na výbornou, přes obsahovou část se přenést nedokážu! (24.08.2009)

Na dobu vzniku je to povedený historický film v čele s nezapomenutelným Žižkou Zdeňka Štěpánka. Bez dějepisných nepřesností a politického agitátorství , by tento film nespatřil světlo světa. Proto by se měly za a) přehlížet a nebo za b) nikdy více na film nekoukat. Sama za sebe volím variantu a) (21.05.2014)

Otakar Vávra byl génius na davové scény. To jak je dokázal režijně ukočírovat a přitom akční sekvence do nejmenších podrobností vypilovat snad i překročilo danou dobu. Bohužel, natáčel tak za komunistického režimu a ten mu do toho zřejmě velice kecal. Pobožná stránka dané doby je maximálně upozaděna. Postavy jsou buď dobré nebo špatné, nic mezi tím. A to ještě v tom smyslu, že dobří jsou sedláci, plebs, ale dobrých šlechticů aby člověk pohledal. Idea husitů je zde brána jako maximální dobro, vše ostatní jako zlo. Toto mě velice mrzí a jednu hvězdu za to strhnout musím. I tak chápu, že Jan Žižka z roku 1955 patří ke zlatému fondu naší kinematografie. A bojím se jakékoli jiné moderní předělávky, protože jednoduše tak epické to může být jen stěží. A zrovna epičnost si husitská látka zaslouží. 75% (27.06.2018)