Kouzelný dům

Navzdory vysokému hodnocení a referencím, pro mě určitě zklamání. Nějak mně to nechytlo za srdce ani jinou část těla. Adina Mandlová zcela nezvykle v dramatické poloze - přece jenom ji známe více jako rozvernou dívenku v rolích čistě komediálních nebo později jako vznešenou dámu z filmů salónních... (22.01.2005)

Jsou filmy, u kterých při opakovaném zhlédnutí měním názor, jenže to není případ Kouzelného domu. Zkoušela jsem mu dát šanci už několikrát, ale i přes atraktivnost tématu (předlohou je má oblíbená kniha K. J. Beneše), přes herecké výkony většiny protagonistů mé hodnocení silně sráží dvě věci: a) Zdeněk Štěpánek, který se pro roli Martina naprosto nehodil b) scénář O. Vávry, který nepřesvědčivým happyendem úplně potopil záměr autora předlohy. Je mi líto, ale ten zpackaný závěr nevylepší ani Vávrův režisérský um. (25.05.2014)

Hlavním záměrem Vávrova přepracování Benešova románu je natočení úspěšného uměleckého filmu (ostatně jaké ambice mohla mít československá filmografie v době krátce před válkou). A podřídil tomu vše! Rád bych se při hodnocení filmu vyhnul porovnávání s Balíkovou inscenací z roku 1970, ale obávám se, že tomu neuniknu. Otakar Vávra (autor též scénáře) nenechává tedy nic náhodě: pro zobrazení kouzla využívá všechny možné (kouzelné) efekty, především osvětlení a dekorace, které se zintenzivňují při psychických kolapsech hrdinů. Často jsou to však jen efekty pro efekty; dobře nasvícený vodotrysk okouzlí každého, vždy a všude. Z herců si vybral jen esa a královny. To, že je mi Munzarova herecká škola (viz též Ilja Racek, Václav Lohinský) bližší než Štěpánkova - a už tu máme to nemilé porovnávání - je můj problém. Propastný rozdíl je však mezi herectvím Mileny Dvorské a Adiny Mandlové, která jako obvykle hraje jen samu sebe a působí jako zapomentutá postava z němého filmu. Její delší pobyt na "plátně" je vždy iritující a na detaily raději nehledět (např. šot, když začíná hrát na klavír, musel být zkrácen na půl vteřiny, protože přitom kroutí rameny jako vrtulník). "Převedení" románu do kategorie červené knihovny je rovněž marketingově promyšleným činem, stejně tak jako zobrazení továrníka Laryše jako totální monstrum. Pozdější přechod z "červené knihovny" do "rudé knihovny" není pak už tak zřetelný a příliš obtížný. Nicméně mějme vždy na paměti staré dobré "OMNIS COMPARATIO CLAUDICAT - každé porovnání kulhá." Pozn: V komentářích jsem zachytil odkazy na Davida Lynche, prozrazující udivující komplexnost diváckého přístupu. Pokud tomu rozumím dobře, Vávra dospěl ke hranici, kterou Lynch překročil. Domnívám se, že jde o hranici uvěřitelného. O tom, co se děje v kouzelném domě pochybujeme, ale věříme tomu, o Lynchových světech nepochybujeme, ale už jim nedokážeme uvěřit. (03.01.2017)

Že zde Otakar Vávra filmovým způsobem předběhl dobu, je naprosto neoddiskutovatelné. Těžké drama o vnímání přítomnosti bez paměti, s pamětí, a nakonec i s pocitem procitnutí. Adina si to skutečně dává tak, jak nikde jinde, Vávra provazuje filmeček snovou i fantazijní realitou a Štěpánek zařizuje to ostatní. Popravdě, nebýt jeho až přehnaně emotivních Marií, dalo by se podle mě mluvit o dokonalém provedení. Drama se prolíná s lehkým humorem, který je takový dobový, upřesňovací bod, protože v některých chvílích, film působí skutečně nadčasově. Neskutečně trefná ztráta paměti v době, kdy byla paměť českého národa na dlouhá léta zašlápnuta. (13.04.2013)

Další důkaz toho, že Otakar Vávra je mistr prvorepublikového filmu, který dokázal v době barvitých kýčů a roztržitých veseloher vytvořit příjemně civilní příběh, prodchnutý působivým psychologickým dusnem, jenž naplno vyznívá v horečnatém snu hlavní hrdinky. Adina Mandlová dává touto rolí zapomenout na neuměle načrtnuté postavy její předhchozí kariéry a je vidět, že dobrý scénář v ní probouzí netušené vlohy. (26.02.2008)