Zlatá reneta

Těžké československé psychologické drama natočené podle předlohy F. Hrubína. Zkušený režisér O. Vávra v něm rozehrává divácky náročný příběh muže, jenž se vrátí po třiceti letech do svého rodného kraje a touží tak oživit vzpomínky z mládí. Stárnoucího knihovníka, melancholického a do jisté míry tajemného muže, ve velkém stylu ztvárnil K. Höger, pro něhož to byla vskutku jedna z nejobtížnějších rolí, neboť postava nevyrovnaného muže v sobě skrývala mnoho různých charakterových rysů. Jako nejpůsobivější vystoupení hodnotím jeho podnapilý výstup, kdy velmi dramaticky vykřikoval jakýsi zvláštní básnický text s jakoby nahodilými slovy. Snímek je natočen nesmírně lyrickým, ale zajímavým a originálním stylem, neboť samotná návštěva rodné vsi je pouze okrajová záležitost. Ukazuje se, že po vypití sklenky rumu s I. Prachařem, vyvstávají Högerovi různé vzpomínky a záblesky z minulosti, nejprve pouze občas, ale poté se jejich intenzita zvyšuje a je jimi vyplněn největší prostor snímku. Nepříjemné a neuspořádané zážitky na minulost, vší silou útočící na starého citlivého muže, dokonce ovlivňují jeho reální chování, dochází u něho k psychologickým výkyvům (jeho lezení po podlaze do kruhu), nakonec si však uvědomí, že klidu zde nenajde a snaha hledat radosti mládí je marná. Vávrovo drama obsahuje též scény s narážkami na režim, v tomto případě scéna s vlaječkami, ale i jiné. Celkově se Zlatá reneta jeví jako typické dílo 60. let, nebyl tedy pro Vávru zapadnout do myšlení a tvůrčího stylu kolegů o generaci mladších. (27.01.2015)

Oproti úchvatné Romanci pro křídlovku, do které Vávra vložil srdce, je Zlatá reneta spíše chladným dílem mozku, přesto však rovněž působivým. Höger výborně zahrál člověka který tápe, když nemůže dosáhnout návratu ztracených vzpomínek, které se před ním nezadržitelně hroutí. Tento pocit je zveličován fragmentárními obrazy, zvuky a hlasy z minulosti, prolínáním obou časových rovin. Zlatá reneta je složitý a docela nevstřícný snímek, jehož poezie v divákovi nehodlá probouzet krásné a tklivé pocity, ale i tak člověka a zvláště obdobně naladěného jako hlavní postava svým způsobem zasáhne. Už jen za originální a věrohodný postup nedařené rekonstrukce minulosti si snímek čtyři hvězdy zaslouží. (07.11.2009)

Je znát, že Otakar Vávra ušel od "Zlaté renety" k (takřka) geniální "Romanci pro křídlovku" pořádný kus cesty. Jeho první pokus zfilmovat Hrubínovu předlohu je přes výtečnou vizuelní stránku a nádhernou poetickou atmosféru velice těžkopádný, nepřehledný a náročný film. Ale Karel Höger, muž se sametovým hlasem, bez chyby. 65%. (28.06.2009)

Těžká, nicméně skvostná záležitost dávající prostor všem zúčastněným. Před kamerou i za ní. Návrat do míst, kde knihovník zanechal kus sebe, a to ve všech možných pozicích. Cítí nutnost se vrátit k něčemu konkrétnímu, nicméně vše je jiné, abstraktní a smyšlené, nelze nic uchytit a klid se do duše stále nedostavuje. Samotný Karel Höger je na čtyři hvězdičky. Jakoby táhl všechny ostatní, kteří se něj nabalují a podřizují se jeho nastalé poloze, kterých je ve filmu několik. Nabalují se ovšem výsostně. Jiří Srnka zde vyluzuje vynikající temné tóny, jakoby přímo z rozpolcené knihovníkovi mysli a Otakar Vávra zde jednoznačně dokazuje, že se dokáže chopit jakéhokoli tématu. Takováto nejistota reality a prolínání děje se jen tak nevidí. Září zde i kameraman Andrej Barla, jenž svým snímáním nasazuje laťku hodně vysoko, hlavně sám sobě. Celkově opravdu nelehký, ale vysoce kvalitní snímek. (19.01.2014)

Krajem stínů, místem prchavých otisků, zvěčňují se obrazy zasutých okamžiků. Rozjasnit i zalknout naše podvědomí. Znovu a znovu mysl svou do proudu návratů pokládáme. Tělo i duši životem "zatěžkáváme." Zrcadlo je zamlžené horkým dechem, stále žijem? Svítilo nám naše slunce. Paprsky nás pošimraly, teď nadobro spáleni jsme, kape bolest, tíže doby. Jen záblesky ztracené lásky zrcadlí se ve střípcích, v pozůstalé nostalgii. (18.12.2015)