Diera

Vida, „drobnost“, plná souladu, klidu a jisker dění. // Dílo Díra se odpojilo od analytických obvodů, a přesto nepřestalo žít vibracemi zdroje, nechalo vyletět úsudek z klícky, a on přesto nefrnknul za obzor, nýbrž s obzorem splynul. Zkrátka Díra jenom dlouze nazírá; meditativně, a přesto realisticky, jemně, a přesto ostře snímá podmanivost čisté skutečnosti, nic z ní nesnímá, nic k ní nepřiřazuje, ostatně není co sejmout, co přiřadit, vpíjí-li se film přímo do ní, do hlubiny skutečnosti. Z hlubiny, která sama hledí jedním okem do útroby Země, druhým do nezměrnosti nebe, vyvstává klid, soulad a jiskry dění a speleologové, stařešina v paralelním výhonku filmu, a potažmo režisér nedělají nic jiného, než že to reflektují – osvětlujícíma, nikoli vysvětlujícíma očima. // Jenže oplotil film plaňkami slov je jeho rozpoložení vzdálené; příhodnější je představa slov jako důlků do země; ať do nich chvíli děcka cvrnkají kuličky a pak ať zarostou bejlím. (17.08.2022)

Film mi připomněl, kterak jsem jako malý hltal seriály o speleologii a jak mě ten svět plný v temnotě skrytých tajemství, podzemních jezírek, axolotloidních tvorů a slepých ryb fascinoval. Díra působí jako jakýsi polohraný observační dokument vyprávěný skrze naprosto úžasné obrazy italského venkova a přírody, které lákají k tomu, aby zde člověk, podobně jako starý pastýř krav, odpočíval pod starým stromem a kochal se výhledy do horských dálav. Nádherné, kontemplativní, lehce klaustrofobní, působivé, bez přečtení anotace zprvu lehce nepochopitelné, bohužel také celé včetně všech postav jaksi trochu sterilní. Pozorujeme jiné, jak jsou a pozorují. Třebas jsou i aktivní, ale jako roboti stroze vykonávající naprogramovanou práci. (20.02.2023)

Pomaly vzniká rozpor... Narušenie symbiózy, rovnováhy a čistého súžitia človeka a prírody. Rozpor sa plynutím času pomaly prehlbuje... Film teda paralelne sleduje skupinu speleológov zostupujúcu nadol, reprezentujúcu moderného človeka a prostého starca, ktorý postupne slabne a odchádza aj spolu s výnimočnou jednoduchosťou a nepoškvrnenosťou. Frammartinov ďalší zárez takmer výhradne bez slov, niekde na pomedzí dokumentárneho a hraného filmu. 80% (07.09.2022)

Tak jestli na něco nejsem, tak to jsou lyrické, poetické "filmy" o ničem. Tato děravá pastorála nenabízí nic jiného než jen pohled na krásnou italskou venkovskou krajinu a sem tam kukanec do jeskyně. Byla jsem svědkem toho, že na tento film si přišla spousta lidí zmožených festivalem, schrupnout a neumím si pro tento účel  představit lepší volbu. KVIFF 2022 (05.12.2022)

Óóóóó - oh...! Tej tej tej...! Nehybnost calábrijského horského městečka naruší příjezd speleologické expedice, která se chystá penetrovat panenskou krasovou díru. Jak jeskyňáři pronikají s osudovou nevyhnutelností embólie hlouběji do vlásečnic propasti, vrásčitý pastevec, který prožil společně s rodinou a stádem krav v sousedství díry celý život, umírá. Frammartino v příliš zřejmém souladu s představou o duchu doby ordinuje modernímu divákovi pečlivě komponovanými záběry statické tempo, pohyblivé jen někdy a v nepatrnostech. Záběry krajiny s líně kráčejícím oslem; stíny mraků plazící se pastvinou; pohyb ohryzku, vyjadřující nevyzpytatelné pohnutí neotesaného venkovana. Jeskyňáři nocující v sakristii společně se sochou z kříže sejmutého Krista; hořící list magazínu EPOCA s černobílou fotografií Sophie Loren, padajíc osvětlující dno propasti; venkované bavící se napodobování zvířecích zvuků poté, co podobně celý den signalizovali stádům na pastvinách kdo-ví-co. Jaké je optimální tempo filmu? Jaké je optimální tempo života? Sadistický film, maskující se lyričností. (28.08.2022)