Truman Show

Spoiler... Film, jehož hlavní téma je náš vlastní pohled. Omezovat to na fenomén reality show a bulváru je povrchní, mnohem víc Niccolův scénář cílí na to, jak sami sebe konstruujeme jako subjekty, jaký způsobem budujeme vlastní vnímání reality, vlastní identitu. Peter Weir tuhle finesu jemně vystihl, pohrává si s divákem, je důsledně ironický. Závěr mě přinutil k triumfálnímu gestu - pokud ho někdo chápe jako happy end, zjevně se stal obětí vlastní Truman Show. Tohle je realita, jak ji známe a akceptujeme... Pointou film tak není to, že Truman najde svůj exit, ale právě to, že náš exit je v nedohlednu. "We accept the reality of the world with we are presented. It´s as simple as that." Celá Truman Show je na tomto principu zrcadlícím se v její formě (v mezích možností důsledně) postavená. (25.10.2011)

Je málo filmů, ze kterých si dokáži něco vzít. Ještě méně je ale snímků, po jejichž skončení se mi v hlavě usadí tak velký brouk, že na něj musím myslet ještě hoodně dlouho. Truman Show se to spolu s Matrixem povedlo, a jejich scénáristům a režisérům tak patří velký dík. Jak se příběh vyvíjel a odvaha hlavního hrdiny postupně eskalovala až k tomu nejheroičtějšímu činu, který vedl ke zdrcujícímu zjištění, jež bylo jen potvrzením nahlodané mysli postavy Carreyho, po celou dobu mi v mozku výřily nejrůznější myšlenky. Od klasické "Co když je to tak i s námi, ve větším měřítku?", až po složité filozofické zamyšlení "...takto se ale přeci chovají i lidé, kteří nic nepředstírají... Jak je to možné - proč?" Watch and think. (21.04.2009)

Už dlouho jsem u žádného filmu nebyl takhle nadšenej. Vtipné, emocionální, originální, no prostě skvělé. Námět těží z kontrastu mezi utopíí (Trumanův uměle vytvořený, ale na druhou stranu bezpečný a bezstarostný život) a antiutopíí (televizní magnát řídí z téměř božské pozici lidský život a diváci to bez prostestů sledují). Obě tato prostředí však mají společný základ, totiž nepřítomnost práva být svobodně šťastný - nešťastný, a to ačkoli tento nedostatek má dvě zcela odlišné příčiny (Trumanovi je toto právo odpíráno shora, kdežto diváci o něj vůbec nestojí - stačí jim, když tohoto práva využívá Truman - který jej ale ve skutečnosti vůbec nemá, tedy se dostáváme do začarovaného kruhu, kdy jsou všichni nesvobodní, ale nikomu to nevadí). Nakolik daná situace připomíná náš reálný svět, to ať si každý rozhodne sám. The Truman Show předkládá látku k zamyšlení zábavným způsobem - a tak to mám rád. 100% (28.12.2008)

Truman Show ve své době patřila k fascinujícím velkým filmovým zážitkům, které překračovaly hranice médií. Tehdy jsme hltali články v Cinemě a neznali jsme formát reality show, přesto jsme věděli, že Jim Carrey překročil další mezník. A ten pocit zůstal a i po seznámení se s formátem je možné Truman Show obdivovat. (05.07.2021)

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..." (21.11.2005)