Dáma zo Šanghaja

"Killing you is killing myself. But, you know, I'm pretty tired of both of us." Pri všetkých ostatných filmoch by som frflal na prekombinovanosť, tu mi to tak z neznámych príčin vôbec neprišlo. A že dôvodov bolo... Neviem to prisúdiť k ničomu inému, než k Wellesovmu majstrovstvu. Tu sa predviedol v poradí herec < scenárista < režisér a jeho réžia je niečo tak skvelé, že na to sa pozerať človeka jednoducho neomrzí. Rita krásna aj v blond prevedení. Dej skvelý, ako celku vlastne ani nie je veľmi čo vytknúť. Dáma zo Šanghaja je v rámci Film-Noiru postavením skutočná, pozornosti hodná dáma. Raz nestačí. 90% Najlepší moment: Scéna v zrkadlovej miestnosti. (15.08.2014)

Welles sa podriaďuje žánru krimi (nehádajte sa že noiru, keď ten názov vtedy ešte neexistoval) a svoje trademarky vyťahuje iba v správne chvíle. Čiže príbeh sa v určitý moment poriadne rozbehne a až do konca je svojimi zvratmi na neudržanie. Niežeby sme sa v tých zvratoch vyznali, ale keďže prichádzajú tak skoro po sebe a casting je tak geniálny, záverečné autorskejšie fázy sú čistou lahôdkou. Mne Rita pripadala aj pri takomto image božská, možno je to aj tým, že som s jej červenou hrivou už dlho nič nevidel. Wellesov mierne "dowňácky" vzhľad tu nepôsobí tak monumentálne, ako inde. Čo je dobre. (25.03.2015)

Z hlediska konstrukce příběhu jde o průměrnou až podprůměrnou noirovku, herecky je to vyloženě slabota (hlavně hystericky afektovaný Grisby), Welles ale tyto nedostatky nahrazuje brilantní režií a neskutečně kreativními obrazovými postupy. Vrcholy filmu - metafora žraloků, proces, čínské divadlo, závěr v zrcadlové síni. K tomuhle filmu se musím vrátit. (12.09.2012)

Bůh ví, co se dělo při produkci, jelikož v úvodních titulcích ani není uveden režisér, ale i na své stáří mi přišla slabá. Orson Welles mechanicky namíchal scénář z typických "noir" ingrediencí a pořádně je napálil, čímž jim sebral šmak, sílu a veškerou živoucnost. Bere se to hrozně vážně, pohnutky postav skřípou a rádoby význačné dialogy i hrdinův voiceover čpějí prázdnotou. Korunu tomu nasadila parodická anarchie u soudního dvora, po níž jsem tento vyčpělý a rozklížený film znuděně dosledoval jen proto, abych zjistil, jak skončí. (26.11.2015)

Je to asi rouhačství, ale pro mě nejuspokojivější Welles: Žádná velká témata ani velké příběhy jako v Občanu Kaneovi, Ambersonech nebo Falstaffovi, místo toho šestáková historka jako záminka pro radostnou filmařinu, která neslouží vyšším cílům ani si nic nedokazuje — v Cizinci vzorně naplňoval žánr a podlézal divákovi, tady si s žánrem pohrává, zápletku moc neřeší, nedoříkává věci, klidně si dovolí být ukecaný a teatrální — může, protože atmosféra jak bejk protože nádherné a funkční kompozice a svícení, které se naučil na „větších“ filmech — a protože podmanivý hlas, který z těch monologů dělá poezii — suché komentáře, nadhled, humor, dialogy, všechno trošku předimenzované, ale proč by ne (realismus není jediná cesta a může taky pěkně nudit) — postavy nejsou „uvěřitelné“, ale mj. díky výrazným typům v obsazení mají velmi živoucí rysy, vlastnosti, slabosti, vzájemnost a smutky, kterými oslovují a přece jen cosi netriviálního o světě říkají — soudní scéna (tragédie uprostřed (povedené) frašky, střihy mezi šachovnicí a porotou už už na hraně symbolismu, který neměl rád) — pouťová scéna (hotovej Bergman) — extáze z drobností jako závěrečný odchod skrz turniket, který už nejde otočit zpátky — studio podle něj „zkazilo“ hlavně hudbu (jeden stokrát přearanžovaný motiv a spousta mikymauzování), ale ona funguje. Klenůtek, pocitovka, esence Wellesova stylu, dát si znovu, pustit ženě (poslední bod splněn se značným ohlasem). (01.12.2018)