Titán

Pokiaľ bol Raw propagovaný ako šokojúci film (čo bol nakoniec trocha lacný marketingový trik), tak až druhý film Julie Ducornau je tým pravým šokom, ktorý množstvo divákov nemusí zvládnuť. Psychicky, aj fyzicky náročný film na zhliadnutie, ktorý si berie to najúchylnejšie z japonskej kontroverznej cyberpunkovej tvorby, v kombinácii s novou francúzskou hororovou vlnou a primiešava niečo z Cronenberga. Navyše ako aj v prípade Raw opäť zabalené skôr do drámy, než do vysloveného hororu (v prípade Titane skôr body-horroru). Drámy, ktorá sa v jadre zaoberá témou sexuality, dospievania, objavovania samého seba, gender tématikou až po rodinné vzťahy. S veľkým dôrazom na fyzickosť celého diania, kde kamera skutočne neuhýba pred ničím, a navyše s perfektným vizuálom, kamerou a prvotriednym hereckým výkonom zatiaľ neznámej Agathe Rousselle. K väčšej spokojnosti chýba, že režisérka si trúfa na až prílišné množstvo rôznych tém, ktoré síce nechávajú divákovi priestor na vlastné vytvorenie názorov, ale zároveň málo z nich rozpracuje hlbšie (detstvo Alexie, vzťah s otcom a pod.). Rozhodne ako v prípade Raw však nejedná o vyslovený horor. Po zbesilom úvode (tanec na aute, vraždenie v dome) totiž Titane rapídne zvoľný a skôr ponúka surrealistickú artovú drámu s niekoľkými znepokojivými zábermi než čokoľvek čo by mohlo jednoducho potešiť hororových alebo thrillerový fanúšikov. Julie Ducornau sa tak profiluje ako skutočne výrazná režisérka s jasným režíjnym vedením, ktorú je možné spoznať po pár minútach filmu. Podobnú konzistenciu tvorby si dokáže zachovať len málokto, držím jej palce! Zatiaľ každý jej nový film je vyslovene zážitkom, ktorý treba prežiť. Síce nepríjemným, ale magicky-surrealistickým ... no chápem, že ho ocení málokto. Jej filmy totiž rozhodne nie sú pre žiadneho mainstremového diváka, aj keď sa dostávajú do o niečo širšej kino distribúcie. CELKOVO: 7/10 (21.10.2021)

"Titan" je zhmotněním teorie Lindy Williams o principiální totožnosti melodramatu, hororu a pornografie coby tělesných žánrů postavených na zobrazování a vyvolávání fyzických reakcí zhmotněných do příslušných tělesných tekutin. Druhý celovečerák Julie Ducournau usiluje o to spojit všechny tři žánry do jednoho celku. Srdce snímku představuje melodramatický oblouk hledání štěstí, odpuštění a rozplynutí vlastního ega v náruči druhého člověka. Ale typické elementy tohoto žánru, jako je groteskní kýč a nadreálně vyhrocená emocionalita, nahrazuje autorka hororovou i pornografickou groteskností pokřivených vizí, fetišů a excesivní tělesnosti ve směru destrukce i slasti. Při tom ale jako správné melodrama zůstává "Titan" současně vyhrocený i hyperrealistický, naivní i vážný, ale také směšný a dojemný. Potenciálně schizofrenní vize Julie Ducournau drží pohromadě jako celistvý útvar díky úchvatné kameře Rubena Impense, který nejcivilnější i nejbizarnější momenty filmu snímá jako zjitřený sen. (13.10.2021)

Největší pochvalu za Titane si zaslouží porota v Cannes - že s hlavní cenou pro tohle konečně začala oceňovat i trochu ostřejší filmy, new french extremity vlnu. I když s tím měla začít už dávno u fantastických filmů Gaspara Noeho, a ne čekat až na tenhle evidentně slabší kousek. Ale asi se nedivím, Titane je jednak genderově progresivnější, a hlavně značně normálnější vyprávění - víceméně prostá artovka o tom jak si k sobě pár krapet narušených opuštěných lidí hledá cestu. Gore srandy se odbydou jen na začátku, a s pár fantasmagorickými prvky body hororu film šetří zase až na konec. Což taky znamená že prostředek docela nudí a nemá co říct. 7/10 (09.11.2021)

Raw  ma pred rokmi nudil, ale potom mi napísal Tomáš Procházka, že “(Titane) najlepši film co som za desat rokov poslednych videl”, tak som tomu dal šancu a na koniec mám chuť si zopakovať aj to Raw. Ja naozaj neviem, či tým chcela režisérka ukázať nejakú svoju pózu, ako tu toľko ľudí píše.  To mi nejak hlavou nevŕta. Skôr nerozumiem myšlienke, “nasílu a nesympatickým způsobem prošpikovaná genderovými ideji” (FlyBoy). SPOILER! Nebola gender ideológia hlavná a jediná téma filmu? O čom inom asi tak pojednáva, o robožene? :D Mne osobne sa najviac páčilo aklimatizovanie diváka do onoho (v doslovnom podaní) humanonormatívneho sveta plného krvi a odmietnutia, a ako sa tým postupne predstavuje jeho (jej) samozrejmosť. Dosť depka, keď sa nad tým zamyslíte (a vydržíte sa nepogrcať). Vlastne ma za celý čas nenapadlo iné hodnotenie ako je 5*, lenže záver to zase trochu vrátil do tej Raw-oidnej prázdnoty. Tanečnú scénu podozrievam, že Kalváriu cituje okato úmyselne. Fyzický prerod hlavnej postavy zas pripomenul Divide. Fakt dobrý film, hodnotenie ešte rozmyslím. (23.11.2021)

V očekávání bizarní podivnosti jsme dostal podivnou bizarnost, což já rád. Halucinogenní příběh s místy vytříbenou klipovou estetikou nemá až tak daleko k předchozímu snímku autorky a je třeba na rovinu říci, že je opravdu pro menšinové publikum. Alexia po autonehodě v dětství není normálním člověkem, jelikož v hlavě má titanovou destičku. Ta kupodivu změní nejen myšlení, ale i tělo. Jistou spřízněnost bych viděl s filmy D. Cronenberga Rabid a Crash. Přes všechnu brutalitu jde o film, jehož hlavním motivem je láska. A také zázemí, kterým nemusí být domov. Ač se Alexia může zdát bezcitná a emocionálně ztracená, postupně se ukáže, že šlo jen o psychický blok, jenž stačilo odstranit. Alexia je v podstatě jakýmsi kyborgem, ve kterém ale převládá člověk. A když se najdou osamocené postavy, co se navzájem potřebují, je téměř vyhráno. Těch významových rovin je tu ale více. Sice jsem si představoval, že Alexia se stane matkou auta, ale takhle to bylo lepší. Skvělá hudba (milé retro) a kamera. Živočišná scéna v autosalónu, děsivý masakr v domě a nevyzpytatelní hasiči, co rádi tancují... (18.11.2021)