Oživlá

Film, který ocení spíše sluníčkářští esoterikové. Nemělo by smysl vykládat, co všechno tu z okultního i medicínského hlediska nesedí. Místo toho přikládám záznam snu, který nabízí jiný pohled na téma reinkarnace. - - - Sen o reinkarnacích (v noci z 26. na 27. února 2024) - - -     S Martinem jsme se zdokonalili v technice sámmasátí (odkrývání paměti), která člověku umožňuje nahlížet do jeho minulých inkarnací. Sedíme v hospodě a vyměňujeme si zkušenosti. Člověk se narodí, žije, umře, znovu se inkarnuje atd. Během svého života přichází do kontaktu prakticky se stejnými osobami jako předtím, samozřejmě rovněž v nových inkarnacích. Konkrétní jedinec má tedy pořád víceméně stejné přátele i nepřátele, stejné manželky, partnerky či milenky apod.      Vzpomínáme, jak jsme chodili na pivo ve starém Sumeru. Když člověk zpětně pohlédne na své životy, zjistí, že se vlastně nic moc nemění včetně politických režimů, které jsou někdy lepší, někdy horší, ale vesměs hnusné. Snad jen kulisy, dané kulturní a technickou vyspělostí momentální civilizace, dodávají dění jiný kolorit. Kromě toho se mění i kvalita a cena piva.      Řeč se stočí na otázku tzv. přivtělených bytostí. Někdy se totiž stane, že člověka krátce po narození obsedne jemnohmotná entita, nejčastěji nějaký živlový duch. Taková bytost potom do určité míry formuje kvality, schopnosti a záliby dotyčného jedince a může disponovat i tzv. vlitým věděním. Martin se zmíní o tom, jak jednou v metru potkal gnóma a věnoval mu menší finanční obnos. Já si vzpomenu, že jsem znal hobita Froda, jehož nejslavnější životní období se líčí v trilogii Pán prstenů. Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století žil Frodo pod jménem Bartoň v jednom malém českém městečku a byl řidičem autobusu.      Mám však pocit, že to není mé jediné setkání s přivtělenou jemnohmotnou bytostí a doma se pohroužím do meditace. Opona času se protrhne a já zřím. Je osmnácté století, žiji ve Vídni, je mi 28 let a pracuji jako knihovník a archivář. Mám manželku a pětiletou dceru, kterou jsem získal poněkud neobvyklým způsobem. Přišla k nám ve věku čtyř let a prohlásila, že je naše holčička. Manželka ji přijala s nadšením, protože toužila po dítěti, ale nedařilo se jí otěhotnět, já jsem ji přijal vlídně, neboť jsem usoudil, že jedno dítě se v baráku snese. Brzy mi však na holce začalo být ledasco divné. Ve Vídni právě otevřeli zoologickou zahradu, první v Evropě, což umožňuje časovou lokalizaci: píše se rok 1752. Jdu s dcerou do ZOO, protože se chce podívat na zvířátka. Cestou využiji toho, že je celá natěšená a rozrušená a zeptám se jí, jestli náhodou není elfka. Děvčátko zvážní a řekne: „Máš hodné a pěkné dítě, tak proč do toho šťouráš? No dobře, když to chceš vědět. Jsem elfka. Přišla jsem, abych ti později byla nápomocná ve studiu okultismu, jemuž ses začal věnovat krátce před tím, než jsem se u vás objevila.“ Vize se vytrácí. Ještě mě (v tom snu) napadne, že když jsem žil v exilu ve Vídni, nikdy jsem se tam nešel podívat do zoologické zahrady. Přitom jsem se mohl prokázat indexem studenta Uni Wien, takže bych zaplatil jen symbolické vstupné. Ale proč bych tam chodil, když jsem tam byl už dvakrát? Jednou v roce 1752 s dcerou, podruhé v roce 1957 v doprovodu rodičů. (28.02.2024) (menej) (viac)