Hodiny zoufalství

Špičkově natočená napínavá Wylerova kriminálka s hlavou uteklých zločinců Bogartem a s Marchem coby hlavou spořádané rodiny. Po obsazení domu gangstery je jejich vzájemný souboj kdo z koho skvělou podívanou ze zlatého fondu krimi filmů. Speciálně z Bogarta charisma úplně čiší. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=szatFDusjZw (20.04.2010)

YOU DON'T HAVE IT IN YA, POP. YES I DO. YOU PUT IT THERE!!! Bacha na spoilery! Rozhodně jsem fandil Glennovi než-li panu Hillardovi. Jen mohl být Bogart trošku přísnější, takhle ztratil autoritu a všichni si otevírali hubu. Kdyby je práskal po držkách hned od začátku, tak by se takhle nerozvášňovali. Škoda, že místo hodu pistolí proti světlu se na konci nerozhodl raději pro běh proti policejním samopalům s prázdnou zbraní. To by bylo více epické. (30.03.2016)

Tak už je mi jasné, odkud M. Haneke čerpal inspiraci pro své Funny games (USA). Pokud jsem dal Haneke(ho) snímku 5*, musel bych nutně Wylerovi a spol dát hvězd hned 6! Nicméně nebylo by tak úplně fér tyto dva kousky srovnávat, přesto své hodnocení (v obou případech) o * „ukrojím“, přičemž vysvětlení naleznete na konci mého komentáře. Haneke sice jeho psychologickou hříčku posouvá ještě o level dál ( v podobě absentujícího logického motivu „hl. hrdinů“ (pokud tedy za něj člověk nebere skutečnost „že šli náhodou kolem a nudili se“), nicméně v samotném zpracování (i díky hereckým výkonům a gradující houstnoucí atmosféře) má Wyler a jeho The Desperate hours překvapivě? navrch. H. Bogart v (před)poslední velké roli a nutno jedním dechem dodat, jedné z jeho NEJlepších, v podobě bezkrupulentního vrahouna (čerstvě uprchlého vězně) Glenna Griffina, kterému „to vše“ věříte od první do poslední vteřiny. Když totiž sledujete Bogarta odpovídat na otázku SPOILER proč jste si vybrali právě náš dům? a on pouze suše utrousí „Náhoda! Mám rád dětská kola před domem. Miluju rodiny s dětma, nechtěj totiž riskovat“, ani na okamžik nezapochybujete o tom, že by to snad nebylo myšleno (smrtelně) vážně! Hodiny zoufalství jsou vybroušenou psychologickou hříčkou, kde se postupně utahuje smyčka (tu nad „hostitelskou rodinkou“, tu nad samotnou „návštěvou“), aby Wyler a spol. provedli v závěru rošádu, tím získali neocenitelnou výhodu a přešli v „smrtící protiútok“. Pokud bych pominul Robson(ův) snímek The Harder they fall, byl bych „nucen“ napsat „tohle je velkolepý odchod jedné velké herecké legendy“ a můj velký dík míří k W. Wylerovi a D. Hillardovi (coby F. Marchovi,rovnocennému to jeho protihráči), že ho Humphreymu umožnil(i). Nenuceně, přitom tak stylově. SPOILER: „Světla ramp (reflektorů) pohasínají, vzduchem letí deka, Humphrey odchází (dodýchává)“. Jelikož to ale nebyl jeho poslední snímek, napíšu, že to byl „pouze“ další z případů jasné ukázky široké palety Humphreyho nesporného hereckého talentu. 90% s dovětkem, že těch 10 (ubraných) % je za (lehké) nevyužití veškerého potenciálu (v podobě širšího to záběru, tj. psychologicko – SOCIÁLNÍHO aspektu) než „pouze“ mistrné vystavění vynikající noir-krimi, přičemž ten (bohužel) pouze probublává pod povrchem a Wyler ho záměrně? nepouští „na světlo“. Na druhou stranu nutno dodat, nebyl by to potom zcela odlišný snímek (kde by se vytratily („utopily“) klady a trumfy této verze)? To se již (zřejmě) nikdy nedozvíme. zajímavý komentář(e) (pro mě): Gilmour 93, Oskar (08.11.2011)

Tři uprchlí trestanci s Bogartem v čele chtějí v domě spořádané rodiny Fredrica Marche přečkat dobu, než získají peníze k další fázi útěku... Film má výborný začátek. V elegantní zkratce představí všechny figury na výchozích pozicích šachovnice a navodí očekávání hitchcockovské kombinace melodramatu a krimi. Alfred Hitchcock by ale nikdy nedovolil, aby filmu v třetině došlo palivo a do konce se s tím deficitem potýkal, jako se to stalo Williamu Wylerovi. Nevím přesně, v kterém okamžiku, ale začal jsem mít dojem, že ten kriminální rámec není zdaleka tak zajímavý jako sociální konflikt, bublající pod povrchem. Humphrey Bogart a Fredric March teoreticky mohli jako děti sedět ve stejné školní lavici. Teď ale zosobňují dvě různé životní cesty, které z ní vedly. March se vydal tou "správnou", konvenční. Bogart vyrostl pro šibenici, což je snadné odsoudit, ale dobrodružný život ho naučil pohotovým reakcím a vytříbil jeho sociální inteligenci, kterou Marchova zlenivělá mysl postrádá. Momenty, kdy se ukazuje, že Bogart rozumí svým rukojmím lépe než jejich otec a manžel, měly IMHO větší dramatický potenciál než takové ty obligátní kriminální scény, které film upřednostňuje. Potenciál zpochybnit zdánlivě nenapadnutelně "správné" hodnoty, které obhajují pokrytectví a lhostejnost, prostřednictvím postavy, která o žádné hodnoty neusiluje. Ale nechci filmu podsouvat něco, o co mu snad ani nešlo. Chci jen vysvětlit mírnou rezervovanost svého hodnocení. Mezi chytrým začátkem a emotivním koncem (obé 100%) vidím pole problematické úrodnosti. 70% (01.03.2010)

Nešlo mi to moc číst a mezi řádky jsem nic nenašel. Přestože vím, že Joseph Hayes je oblíbeným autorem mých oblíbených autorů, nedokázal jsem se do této desky zaposlouchat. Jako divadelní kus by to pro mě bylo asi nejpřijatelnější. Ani Humphrey Bogart tu příliš nezazářil, a ostatní o to méně. Přes všechny peripetii bylo patrné, že se to všechno odehrávalo pod taktovkou otce rodiny, a vůdce kriminálníků začal po počátečním překvapení pomalu a jistě ztrácet půdu pod nohama. Police nepolicie, dopadlo by to asi stejně. (13.10.2019)