Réžia:
William WylerScenár:
Harry KurnitzKamera:
Charles LangHudba:
John WilliamsHrajú:
Audrey Hepburn, Peter O'Toole, Eli Wallach, Hugh Griffith, Charles Boyer, Fernand Gravey, Marcel Dalio, Jacques Marin, Roger Tréville, Moustache (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Jedna z nezapomenutelnych komedií šedesátých let, příběh o vyznamném padělateli obrazů, jeho krásné dceři a zloději, ktery není tím, čím se zdá, a kde se všechno točí kolem sošky Celliniho Venuše. Padělatelem a to geniálním, je elegantní Pařížan Charles Bonnet, nabízející často uměleckym galeriím vzácná umělecká díla, jeho dcerou půvabná Nicole, pokoušející se zabránit otcovu zneuctění a zlodějem sympaticky Simon Dermott, ve skutečnosti detektiv, specialista na zločiny z uměleckého světa. Všechno začíná v okamžiku, kdy se Bonnet nechá přemluvit k zapůjčení a vystavení Celliniho Venuše. Jenže před podpisem pojistky má být dílo odborně prozkoumáno. To by však znamenalo odhalení pravdy, neboť i Venuše je padělkem. Nicole se rozhodne, že sošku z muzea uloupí dřív, než k tomu dojde. O pomoc požádá Simona, kterého přistihla v otcově sídle a považuje jej za zloděje. Ve skutečnosti je Simon detektivem, specialistou na zločiny ve světě umění. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (297)
"Mám strach, že omdlím. - Nesmíte, není tu místo." Jak ukrást Venuši tu je s námi již pěknou řádku let, dokáže však oslovit i dnešního diváka - hlavně díky skvěle vypointovanému příběhu, úsměvným dialogům a úžasnému hereckému obsazení. Audrey Hepburn mě snad nikdy nezklame - do role křehké, avšak o to více odhodlané dcery podvodníka se vžila skvělým způsobem. Peter O'Toole, jehož modré oči by si mohly na místě potykat s Paulem Newmanem, má charistmatu na sto let dopředu a jako nejednoznačně mazaný zlodějíček byl velice přesvědčivý. Mezi oběma herci byla navíc cítit neskutečná a opravdová chemie, což není ve filmu vždy jistou samozřejmostí. Třešničkou na dortu byly humorné vedlejší postavičky - ať už šlo o otce padělatele, chtivého sběratele umění či partu hlídačů z muzea. Sekvence z kumbálu neměla chybu - nedivím se, že trvala natočit jedenáct dní. Vskutku nadčasová romantická komedie, která však dokáže diváka i pěkně napnout. ()
Kdo by to byl řekl, že spojení dvou zcela nevinných slov, jakými jsou odborná expertíza, vyvolá u dvou počestných padělatelů, pardon občanů, takový šok, že :-) Lupičská oddechovka made in W. Wyler se snovým hereckým obsazením, tj, křehkou kráskou (byť už to zdaleka není ta „naivní holčička“ z Roman Holiday, ale životem otřískaná dáma-její herectví dostává další rozměr) s roztomile předstíraným nevinným výrazem, která rozsvítí každý snímek- A. Hepburn coby počestnou dcerou Nicole a sympatickým (příležitostným) zlodějem P. O’Toolem resp. S. Dermottem. Třetím do party je zde H. Griffith coby otec Nicol, vášnivý to umělec a sběratel, ochotný (bez nároku na honorář) zapůjčit širší veřejnosti i největší klenot své sbírky. Nebo je to všechno trošku jinak? Vše vypadá tak jednoduše a nenuceně, že jeden dostane hroznou chuť rozdělat si taky sadu barev resp. vzít do rukou kladivo a majzlík a podělit se světem o nového (dosud neobjeveného) van Gogha resp. Michelangela. Ostatně kvalitního umění není nikdy dost a že z toho i „něco málo kápne“ je příjemný to bonus a koneckonců i spravedlivé uznání (vašich) kvalit, nemyslíte? Navíc ta pověstná chemie mezi ústřední dvojicí tu funguje spolehlivě a k tomu návdavkem bonus v podobě chytrého (v rámci žánru) scénáře resp. nenucených dialogů, které netahají za uši, nedělají z diváka vola a ještě (po)baví (jemně) inteligentním humorem. [malá ochutnávka – „Fascinating. What’s your growth factor?“] Zdá se to jako celkem prachobyčejná věta, že? Souhlas, jenomže ústy „ohromené“ (E. Wallachem) A. Hepburn, to dostává další rozměr, mající za následek upřímné cukání v obou koutcích vašich úst. Nevím jak vám, ale mně tohle (občas) ke spokojenosti stačí. Už pouze kvůli faktu, že zcizení Venuše (narozdíl od „kradení Dagmary“) si milerád kdykoliv zopáknu. Tam i pouhopouhá prvotní projekce je o jednu více, než by bylo zdrávo, že Jaroslave?! 80% ()
Velmi příjemný film s vtipnými dialogy a okouzlující Audrey Hepburn. Jaká škoda, že si Wyler liboval v naprosto příšerných sekvencích, ve kterých trapně zesměšňoval stráž francouzského muzea. Místy jsem měl pocit, že koukám na grotesku alá Laurel a Hardy:-/ Ale jinak moc povedený film s originální zápletkou. Slušné 4 hvězdy. ()
Dala jsem si po letech opáčko a vyplatilo se, Audrey Hepburnová je nesmírně půvabné stvoření, Peter O'Toole sympatický chlapík, no a pánové Eli Wallach a Hugh Griffith ve svých rolích opět potěšili a rozesmáli.. Celkově se jedná o milou, vtipnou, příjemnou záležitost a jako kriminální komedie to funguje báječně, hezky napsáno i natočeno, u mě filmová spokojenost a úsměv na rtech.. ()
"Papá, jsi bídák! - Děkuji mé dítě." Mezi otcem a dcerou, ženou a mužem či mužem a mužem to patrně nikdy nejiskřilo tak úžasně jako v tomto snímku. Je to vlastně pouhá romanticko-padělatelská zlodějina z doby, kdy bylo možné dokonale střežený předmět odcizit za odborného užití kbelíku, magnetu a bumerangu, ale na mě to funguje spolehlivě. Takový návrat z přetechnizované současnosti k filmové klasice mě prostě občas dokáže řádně potěšit. ()
Galéria (100)
Zaujímavosti (20)
- Filmaři se v muzeu pohybovali mezi uměleckými skvosty v ceně mnoha milionů, kromě klasických výtvarných stylů lze zahlédnout i obrazy surrealistické od autora Joan Miró i Ferrà (1893–1983). Muzeum ve filmu nese název „Kleber-Lafayette Museum“, ale jedná se o fikci. Muzeum bylo ve skutečnosti Musée Carnavalet, též Musée de l'Histoire de Paris, a jedná se o muzeum, které je věnováno dějinám Paříže od vzniku města po současnost. Nachází se v Paříži ve 3. obvodu v historické čtvrti Marais v ulici Rue de Sévigné. (sator)
- Sochař, o kterém je ve filmu řeč a který údajně sošku Venuše vytvořil, se jmenuje Benvenuto Cellini a žil v letech 1500–1571. Byl to italský zlatník, sochař a spisovatel, který se stal známý svými manýristickými kovovými sochami na přechodu renesance a baroka, šperky a mincemi i knihou „Vlastní životopis“. (sator)
- Soška se skládala ze tří částí, ze sochy samotné, stříbrného podstavce a mramorového soklu. Když ji ale ukradli, na místě zanechali mramorový sokl. (sator)
Reklama