flanker.27

Příběh Břetislava a Jitky si přímo říká o zromantizovanou podobu. Oldřich Daněk však Jitčin únos z kláštera pojal spíše jako námět pro konverzačku, kdy se srdce dámy a mysl muže získávají především mozkem a jazykem (ve smyslu tvorby slov, vy čuňata :) ). Překvapilo mě, jak dobře sedla (mně jinak těžce nesympatická) Balzerová do "princeznovské" role, má důstojnost, půvab a nakonec navzdory počáteční rozmazlenosti prokáže i odvahu a inteligenci. A jinak ne zas tak známý Břetislav Slováček (byť s hlasem Jiřího Brabce) představuje u nás ne příliš viděný typ mladého hrdiny oplývajícího mužností i charismatem. Ze začátku je poněkud cynický a jedná účelově, ale nakonec i on ukáže, že má srdce. Do toho odpadlý kněz poustevník Jiřího Řehoře se svými pragmatickými hláškami dotváří hlavní trio filmu. "V jistém věku, pokud jde o ženy, začínají být představy hezčí než skutečnost." - "Mnichu, kde se myješ?" - "Proč hned mýt? Bůh deštíčkem umyje."

Hodně dávná vzpomínka, ale vím, že se mi to líbilo díky nikoli zjednodušenému pohledu na věc. Film se dokáže celkem slušně navážet i do "korektní" ideové většiny a příliš ji nešetří. Krátkodobé podlehnutí hrdinky hloupým rasistickým idejím tak do značné míry je reakcí na zase jinou hloupost a nezájem o originální myšlení v jejím okolí. "Papouškuj, jak se máme všichni rádi a jak jsme si všichni rovní, hlavně nic nerozebírej, nepřemýšlej." Také si pamatuju, že v době natočení bylo právě toto filmu vytýkáno, jakož i to, že skiny zobrazuje "příliš měkce". Není to kdovíjaké veledílo, přesto oceňuji, že nejde právě o takový laciný prefabrikát, jak by se dalo čekat.

Můj problém je, že mám Barku (jakož i jiné Werichovy pohádky) naposlouchanou od dětství z kazety přímo od samotného Wericha. Jeho mluvený projev naprosto nahradí jakékoli jiné vyjadřovací prostředky a dovolí pracovat vlastní představivosti. V tomto podání, kdy je Werichův hlas omezen a stává je jen doprovodem loutek a ne moc pasující hudby, to ztrácí tu atmosféru, kterou s tím mám spojenou. Proto hodnocení není plné, jak si samotná pohádka a hlavně Werichova hlasová nahrávka sama zaslouží.

Atmosférická, ponurá, přitom velmi poetická a krásná pohádka. A ta vlčice. Překonávala Drákulu, baskervillského psa i proslulou dětskou noční můru Ančekubuhajnýho. Sice mám trochu problém se sliby, které zasáhnou i ostatní, ale v pohádce to tak zkrátka bývá a víme, že to dobře dopadne. Zmínku zaslouží rovněž jako vždy krásná hudba Luboše Fišera.

V jednom z komentářů se objevuje tvrzení, že druhý díl Básníků je "historickým filmem o skutečné podobě vysokoškolského studia pozdního komunismu". Já jsem studoval sice jiný obor než medicínu, a to v období rané až (prý) rozvinuté demokracie, přesto jsem podstatné rozdíly nezaznamenal...

Viděl jsem první díl o Sněhurce a víceméně je to vykrádačka jedné staré scénky Jana Vodňanského, jen méně vtipná. Podepisuju plně salahadinův komentář.

Mno, tak výtvarníci mají za jedna, to je jasné. A co ten zbytek? Variace na Krásku a zvíře, aneb jak vycvičit princeznu, aby si osedlala draka. Z probouzení draka by si ostatně mohla vzít příklad i Daenerys. Začátek je velmi dobrý, ale někdy před polovinou se z toho stane holčičí sluníčková romance, že by i Twilight tiše seděl v koutku. O cílové skupině svědčí i představitel lidské varianty draka, modelíček, jakým si mnohá děvčata určitě ráda vyzdobí pokojíčky, a který tam většinu času pobíhá více než do půli těla obnažen, případně polehává s decentně zakrytou prdelkou. Marija Pojezžajeva je hezoučká a křehká stejně jako v Nápravné třídě a přidává tak vedle vizuální a výtvarné stránky něco ke kladům. Možná mé výsledné hodnocení není úplně správné, protože je to udělané moc pěkně (a z určitého hlediska je to asi lepší film než Ekipaž, které jsem právě dal dokonce čtyři slunce). Jenže marná sláva, ke konci už to bylo na mlácení hlavou o zeď. Update: Po opravdu ale opravdu dlouhém boji se skřípěním zubů třetí hvězdu přihazuju, ale jen díky mizerné úrovni nových českých pohádek, které nám byly naservírovány během vánoc roku 2016. Proti tomu je tohle opravdu někde jinde. Update2: Děvčata elizabeth a jezinko, hlavně se o Armána nepoperte :))

Mamííí, až vyrostu a budu těžit - eee - něco na ostrově, který je vlastně sopka, tak až se ta sopka probudí, chci, aby mě tam odtud zachránil Danila Kozlovskij. Ale jo. Sešla se tu sice všechna možná i nemožná klišé jako: mladý talentovaný pilot, který má problémy s disciplínou, nedorozumění s otcem (to tam máme hned dvakrát), rozchod s partnerkou, ztráta sebedůvěry, respekt i obava ze zkušenějšího nadřízeného, okamžik, kdy se ukáže, co v hrdinovi skutečně je, ale nějak mi to nevadilo. Navzdory totální přepálenosti té katastrofické části to dokázalo být i celkem napínavé, obešlo se to bez nějakých velkých keců, lidi včetně hlavních hrdinů mají v kritických chvílích strach a v rámci možností se chovají celkem uvěřitelně (to prosím berte čistě v rámci žánru, pochopitelně to není Sully nebo jiný realistický film). Mimochodem, pokud si pamatuju, tak řada scén byla udělaná tak, aby připomínala starý film z roku 1979 (a třeba pohled na ulomenou záď letounu Tu-154 na ostrovním letišti byl přímo ložený odkaz). Než jsem začal psát komentář, byl jsem rozhodnutý dát tři hvězdy, ale teď si vlastně říkám, že co: nenudil jsem se, bylo to nakonec docela sympatické a navzdory vpravdě katastrofické přepálenosti (ze které jsem si během filmu dělal legraci) to dokázalo být napínavé, takže přidám ještě tu jednu navíc. Tak honem dokončit komentář, než si to zase rozmyslím.

Já vám řeknu, když jsme na sebe foukali ve třídě kuličky pomocí verzatilek, to byla občas vojna...

Nápad ucházející, i ten záměr neudělat z toho horor na první dobrou jako spíš psychologické drama s poetickými prvky a sem tam mrazením v zádech. Bohužel to moc nefunguje díky několika věcem. Za prvé neskutečná doslovnost. Ne že by film musel být zamotaný aby to vypadalo, že je chytrý, ale když něco jasně plyne z děje, proč to ještě v druhém plánu dovysvětlovat. Za druhé, atmosféře těžce ubližuje divné chování většiny lidí na scéně, kteří na dění kolem sebe reagují velmi nepochopitelně a naprosto nerealisticky. Skoro nikdo tam nejeví strach, údiv, snahu vyrovnat se s děním nebo mu vzdorovat. Za třetí, ač se to snaží o originalitu, zase to sklouzne do čistě hororových klišé typu maminka musí pátrat v archivech, aniž by ji nějak zvlášť trápilo, že právě přišla o manžela. Což byl mimochodem jediný sympatický člověk na plátně, leč to je právě to klišé, v mainstreamových hororech dnes musí vždy mužské postavy zmizet nějakým podobným způsobem, aby vše podstatné zůstalo na ženách, asi to tak odpovídá současným kulturně vzdělávacím požadavkům. Navíc se těžko drží mamince palečky při jejím snažení, když to do značné míry bylo právě její idiotské chování, které věci zhoršilo. A opět jako obvykle, následky toho chování nenese ona sama, ale ostatní. Sice tam máme jakýsi příslib možného happy endu, ale stále v rámci dost nerealistického přístupu k situaci, která nastala. Je tam pár věcí, které si zaslouží ocenění, jenže docela slušný potenciál je těmi vyjmenovanými negativy dost ubit.