Vajonek

Dost dlouho na mě tenhle film působil jako taková trochu klišoidní americká romantická klasika z prostředí teenagerů. Jeden nepříliš (mírně řečeno) sympatický spratek s pár svými ještě méně sympatickými kámoši, kteří za doprovodu hřmotné teenagerské hudby dělají jednu (i životu či zdraví okolí nebezpečnou) kravinu za druhou. Do toho krásná oduševnělá holka, která se téměř ve všem vymyká představám a realitě ohledně typických náctiletých na místní škole. On jí samozřejmě (alespoň veřejně před svými kumpány) musí opovrhovat, vyhýbat se jí. Pak spolu ale shodou okolností začnou hrát divadlo a stane se zázrak, je tu láska jako trám, kterou si on poprvé naplno uvědomuje (je osvícen), světe div se, když ji poprvé vidí krásně oblečenou, namalovanou a libě zpívající... Potud jsem na filmu neviděla nic moc zvláštního, vývoj nikterak překvapivý, zároveň jsem tomu přerodu v chování a prožívání Landona až tak nevěřila... Jenže potom, když se ti dva začali sbližovat, jsem i já pocítila jakési sblížení s tímto snímkem, začalo mi připadat, že ač vlastně neukazuje schématy nic moc nového, daří se mu to vyprávět, hrát a předávat nějak lépe než jiným snímkům na podobná témata. Ti dva měli mezi sebou takovou mile kouzelnou mladistvou chemii, bylo to takové křehké, nevinné, v dobrém slova smyslu srdceryvné. Dost věcí bylo pořád předvídatelných, ale nějak už to nevadilo. Takže nakonec hodnotím lehce nadprůměrně za slabší čtyři hvězdy a 70-75 %.

Musím říct, že s postupujícími řadami mě jednotlivé (hlavní) postavy čím dál častěji štvaly takovým způsobem, že jsem začínala trochu zapomínat na všechna ta pozitiva, se kterými mě seriál okouzlil na začátku (vizte můj komentář k první sérii). Mé lehčí naštvání či nepochopení se přelívalo od jednoho k druhému, když jsem vzala jednu postavu po čase na milost, spolehlivě mě vytočila do vrtule zase jiná. Často jsem sympatizovala s lidmi "zvenčí", kteří přišli do styku s povedenými Fisherovými, litovala jich. Natea jsem měla v poslední sérii několikrát chuť zabít, což je zpětně vzhledem k vývoji vlastně asi docela (tragi)komické. Musím zároveň říci, že posledních několik dílů (možná vlastně více před a předpředposlední než ten úplně finální), kdy se změnilo tempo, nálada, celé se to začalo zase trochu jiným způsobem než do té doby rozpadat a zase skládat, mě, podobně jako asi řadu dalších sledujících, docela dostalo. A tak mám vlastně ve výsledku pocit, že se příběh Fisherových uzavřel moc hezky a že to celé (i s některými těmi místy, co mě předtím trochu vytáčely) mělo asi být přesně takhle, přesně takhle jsme si to s nimi měli prožít, protože jinak už by to nebyli Ti Fisherovi, kteří nás mezi sebe vtáhli a jejichž osudy jsme chtěli sledovat... Budou mi docela chybět...

Nic jsem od filmu (po zkušenostech se (skoro)domácí komediální tvorbou z poslední doby i po nakouknutí na zdejší hodnocení) nečekala. A nakonec mi to nepřipadalo zase až tak špatné. Místy jsem se docela pobavila, místy se odreagovala. Skoro bych byla ochotná jít na tři hvězdy, nebýt některých fakt do očí bijících klišé, která se zase objevila (fakt ještě někomu připadá vtipné, originální a nezbytné nazout ženskou, která se chystá na hory, do podpatků? fakt se vždycky musí do filmu tohoto typu vlepit svatba?)... Nakonec lepší dvě a 40 %.

Asi byla chyba (či moje smůla), že jsem si až těsně před zhlédnutím této minisérie pustila podcast stejného názvu. Ten mě strhl tématem, ale i způsobem zpracování, jako v poslední době z krimi žánru máloco. Třídílná minisérie mi ale pak (díky tomu) připadala jako místy příliš zkratkovitá, jdoucí po povrchu či naopak v jiných místech zase moc doslovná. Mám také pocit, že byla možná moc velká pozornost soustředěná na "uměleckou zajímavost" (dlouhé záběry kamery, dramatická hudba, "zasněné" pasáže beze slov, retrospektivy...), čímž se asi tvůrci snažili vybudovat to správné napětí, udělat to zase trochu "jinak", zajímavěji. Řekla bych, že ale vzhledem k tomu, jak zajímavý a silný je ten příběh sám o sobě a jací dobří herci se v minisérii sešli, by bohatě stačilo ho prostě "normálně" za užití těch správných dialogů a šlo-li by se trochu více (příběhově, prokreslením charakterů postav) do hloubky, odvyprávět a dost možná bych si z toho sedla na zadek. Takto mám pocit, že byla trošku promarněna příležitost, že se nám to podstatné poněkud ztratilo v něčem, co to mělo celé ozvláštňovat... Jo a závěrem ještě jedna věc - byla bych u těchto počinů podle skutečných událostí velmi pro, kdyby se buď všechny postavy nazývaly pravými jmény. Nebo, pokud se tvůrci např. obávají potenciálních právních kroků těch, kteří nejsou vykresleni tak, jak by se jim to líbilo, pak všem jména změnit. Tenhle mišmaš, kdy jsou přítomna jak jména reálná, tak smyšlená (u nichž ale stejně moc dobře víme, o koho ve skutečnosti šlo), podle mě ničemu neprospívá (vadilo mi to už např. u Devadesátek, kde to ale přece jen nebylo až tak do očí bijící, u některých výraznějších postav se mohl, na rozdíl od Matematiky zločinu, člověk domýšlet, o koho že přesně v reálu šlo, případně neměly zřejmě pouze jeden předobraz a tím pádem vymyšlená jména dávala větší smysl). 60 %.

Obsahovalo to a asi i slušně zpracovalo některé, na domácí poměry originální nápady či prvky (prolnutí hraného s různými malůvkami, správně distingovaný a zároveň ironický vypravěčský podkres...). Ale také to mělo poetiku, u které mi nějak nebylo dobře. Tu Wese Andersona, kterou to evidentně mnohým připomnělo a se kterou mi většinou dobře bývá, mi Furiant v komplexu nějak nenavodil, ačkoli když si to tak zpětně promítám v hlavě, "technicky" by se zde dalo nalézt vícero společných prvků. Je to v tomhle případě dosti pocitová a intuitivní záležitost, ale přemítám-li, co (mi) tu správnou atmosféru, vyznění mohlo nejvíce narušovat, vsázela bych asi na ke zbytku mi nesedící, příliš rozjuchanou hřmotnou hudbu. Ale těžko říci, bylo toho asi více...

V závěrečném dílu mafiánské trilogie mi možná, vzhledem k tomu, s jak velkým odstupem od druhé části vznikl, trochu chybí větší návaznost, resp. ta přirozenost, s jakou na sebe navazovala jednička s dvojkou. Okolo zestárlého Michaela Corleoneho už také nevnímám, necítím takovou auru, jaká se okolo něj vznášela v druhé části a nad jeho otcem zase v té první. Atmosférou je to trochu jiný film. Ne že by ale byl špatný, je prostě jiný. Docela mě baví nová linka s katolickou církví, zajímavým oživením, resp. tak trochu návratem k jedničce a postavě Sonnyho, je zařazení Vincenta v podání typově dobře zvoleného a skvěle hrajícího Andyho Garcii. Vůbec ne špatná mi připadá Sofia Coppola, která za svůj výkon schytala kritiku. No a dál nebudu příliš vystupovat z davu a nedá mi to, než zmínit závěrečnou cca půl-třičtvrtěhodinu v opeře. Ne jen samotný tragický závěr, ale celá tahle "operní" část, to je mistrovské dílo a velký návrat k tomu, co nás tak uchvacovalo na jedničce a dvojce a v trojce jsme možná v předchozím průběhu trochu postrádali. Uvědomíme si, že k tomuhle to celé nezadržitelně směřovalo a pokud víme, co v samotném závěru proběhne (a teď nemyslím úplně poslední záběr na Kmotra se psem a pomeranči, ale ten předchozí odehrávající se na schodech do opery), v průběhu sledování celého filmu také můžeme být z možná lehké občasné letargie o to více vytrháváni, zasaženi při rozhovorech dcery s otcem nebo s Vincentem ohledně bezpečí, bezpodmínečné lásky, pro kterou by člověk udělal cokoli apod... I když bych v souhrnu Kmotra III zařadila v rámci trilogie jako "nejslabšího" na bronzovou příčku, je za mě slabý minimálně tak na 85 % a tím pádem pořád ještě pěkných pět hvězdiček. Důstojné zakončení celé ságy. A teď jsem moc zvědavá a těším se na Nabídku.

Ve dvojce zažíváme, krom jiného, dokonání proměny Michaela Corleoneho z hodného nevinného mladého muže, pro kterého chtěl jeho otec "něco jiného", v krutého mafiánského bosse, který se nezastaví před ničím, nemá slitování s nikým, neodpouští ani uvnitř nejbližší rodiny a v závěru už vlastně ani žádné nejbližší nemá. Je to v komplexu tragičtější, bolestnější, nepříjemnější sledovat než mnohé drsné události prvního dílu. A je to mistrovsky zahrané Alem Pacinem - myslím, že bez přehánění jeho životní role. Tu (nebo minimálně jednu z nich) zde má i Robert De Niro, který dal mladého Vita opravdu jako Pán. Je až neuvěřitelné, jak dokázal napodobit zejména (ale nejen) např. hlasový projev Marlona Branda a přitom ho neparodovat. Pasáže vracející se do minulosti, ke kořenům klanu Corleonů, mě bavily asi ještě o něco více než část současná, každopádně jsem oceňovala, jak přirozeně a chytře se ty dvě linie prolínaly. A opět jsem si užívala, podobně jako u jedničky, i spoustu dalších věcí od hudby přes obecně výborné herecké výkony až např. po nezaměnitelnou atmosféru. Kmotr II mě napoprvé zaujal dokonce více než jednička, nyní, když si dávám celou ságu znovu, se mi to obrátilo a prvním dílem jsem byla pohlcena více. Když přemýšlím, čím to, říkám si, že byla na mě dvojka možná už trošku moc dlouhá, občas se ve všech těch různých mafiánských propletencích hůře orientovalo, hůře se sympatizovalo s hlavou klanu a také bych možná ocenila detailnější info o osudech malého/mladého Vita (např. co se s ním dělo od příjezdu do USA po usazení se s manželkou). Kmotr II je ale i přes uvedené výborný film, u něhož vůbec neváhám s ponecháním pěti hvězd a ohodnocením 90 %.

Obvykle, když po letech opětovně vidím nějaký film, mívám spíše tendenci hvězdičky ubírat (pokud nenechám hodnocení tak, jak bylo, což je asi vůbec nejčastější). U Kmotra jdu ale naopak nyní o jednu hvězdu výše. Nevím, čím vším to je, možná tím, že jsem starší a dospělejší, možná tím, že jsem v mezidobí od prvního zhlédnutí viděla spoustu (nejen) mafiánských filmů, vytříbil se mi filmový vkus, mohu lépe porovnávat... Každopádně mohu nyní říci, že Kmotr je dle mého názoru opravdu skvost, který obsahuje tolik takřka dokonalých momentů, ať již obecně "filmových" či v rámci svého žánru (dá- li se to tak označit), že se tomu máloco vyrovná. Tajil se mi u nich dech, žasla jsem, mrazilo mě už napoprvé; uložily se mi do paměti, aniž jsem o tom věděla a měla jsem intenzivní pocity nyní při opakovaném zhlédnutí. A až nyní mě to asi dokázalo pohltit tak nějak celé dohromady... Nemá asi smysl tu dlouze rozebírat, o které všechny momenty jde, mohli bychom začít hned úvodní scénou svatby, která mi kdysi připadala zajímavá, ale možná příliš dlouhá, nechápala jsem, proč se musíme dívat na všechny ty detaily slavnostního mumraje, neustále přerušované zdánlivě se do tohoto velkého dne nehodícími pracovními schůzkami hlavy rodiny. Až nyní plně doceňuji a rozumím, jak důležitá byla ta půl-třičtvrtě hodina (komplet ve své délce i podrobnostech) pro navození atmosféry, připravení půdy pro další vývoj vztahů, děje. A skončit bychom přes zastavení se u dalších desítek jiných scén mohli u dokonalého závěru se zavírajícími se dveřmi, který spolu s pohledem Diane Keaton řekl více než tisíce slov... Kmotr je prostě Kmotr, nestačí si o něm jen číst, je třeba si ho dát, možná i víckrát, aby ho člověk dostatečně (d)ocenil, zamiloval si ho. 95 %.

Tento dokument má podle mého názoru trochu zavádějící název a anotaci. Nápad novomanželů zajímavý, ale myslím, že se jim spíše než učinit nějaký přehled, souhrn toho, jak se liší nebo v čem jsou naopak podobné projevy, pojetí lásky v závislosti na tom, odkud partneři pochází, podařilo sesbírat prostě určité (docela velké, pravda) množství různorodých přístupů různých lidí k seznamování, pocitů z poznávání se, ze vzájemného soužití, kdy je vcelku jedno, odkud ti lidi pocházejí, je to spíše o rozdílných osobnostech, povahách... Příběhy nebo spíše střípky životů několika desítek lidí jsou to mnohdy docela zajímavé, někdy s vtipnými, jindy dojemnými momenty, člověk si to celkem rád poslechne. Že by ale ty vztahy, osudy byly až tak výrazně ovlivněny zemí či kulturou, v níž se odehrávají, že by ty zpovědi divákovi ty kulturní či krajové odlišnosti nějak více představily, mělo to nějaké vyústění (které by člověk po pročtení popisku trochu očekával), to bych jednoduše moc neřekla. 60 %.

Tento seriál jsem si dlouho "šetřila". A když jsem teď konečně zhlédla první sérii, jsem velmi spokojená. Je to takové ze života, ač do velké míry o smrti (což se vlastně asi nabízí, protože obojí spolu souvisí, ve výsledku není jedno bez druhého). Tak pěkně hořkosladce a s notnou dávkou černočerného humoru, který se mi většinou více než trefuje do vkusu, si to plyne a my diváci spolu s tím postupně čím dál lépe poznáváme jednotlivé postavy, jejich slabosti, touhy, temná zákoutí. Ty postavy jsou pestré, mnohovrstevnaté,  každá z nich hodně jiná, zároveň mají ale ve výsledku společného více, než by se na první pohled mohlo zdát, vzájemně se potřebují více, než by se na počátku mohlo zdát; rozhodně to není jen o společném příjmení, "krvi". Všechno do sebe tak nějak hezky přirozeně zapadá a možná až trochu s odstupem, zpětně si člověk uvědomuje, jak jsou některé aspekty chytré, nápadité, jak dokonale dokreslují atmosféru, doplňují děj, příběh Fisherových - zmínit lze v tomto směru např. perfektní propojování osudů a řešených témat nebožtíků a jejich rodin s osudy jednotlivých členů rodiny Fisherových, které se vždy nenápadně line jednotlivými díly a povětšinou přinese i nějaké (dílčí) vyústění v závěru; prolínání reality a fantazií, které slouží na první pohled jen k pobavení, ale  ve skutečnosti nám často pomáhají zase o něco více proniknout do nitra jednotlivých postav a navíc si chvílemi nemůžeme být úplně jisti, co je skutečné a co ne, což hned o něco zvyšuje atraktivnost celé věci, přináší zvědavost, napětí, údiv - podobné pocity pak mimochodem u mě vyvolávají prakticky všechny úvody jednotlivých dílů (nechci příliš spoilovat), kdy mi připadá až neuvěřitelné, že je něco takového možné stále u diváka probouzet, když přece do velké míry víme, o co tu v jádru zase půjde:D Nebo ta nápaditá úvodní znělka (hudba, pohřební motivy prolnuté s reálnými jmény tvůrců seriálu...). Nebo ty občasné bělavé záblesky jako předěly některých scén jednotlivých dílů připomínající světlo na konci tunelu nebo možná to poslední, co vidí umírající před svým skonem - to je přece také naprosto geniální vsuvka... Odpočívej v pokoji mi svým způsobem trochu připomíná oblíbené Tohle jsme my (tři sourozenci, komplikované rodinné vztahy, prolínání různých časových rovin, přítomnost smrti ovlivňující rozhodnutí a konání postav mnohdy více než cokoli jiného...). Fisherovi jsou (alespoň tedy po první zhlédnuté řadě) v komplexu oproti Pearsonovým snad možná trochu větší (tragi)komici a určitě více (v tom nejlepším slova smyslu:D) "hráblí" (kdo by ale taky nebyl, když celý život usíná nad mrtvolama, že). To může znamenat, že třeba bude trvat trochu déle, než se vám dostanou pod kůži a zamilujete si je, pak to ale bude možná zase o to intenzivnější a zajímavější..? Já už nyní mohu říct, že jsem si tuhle rodinku oblíbila a i když první řada by s klidem obstála sama o sobě, jak pěkně a pokojně se uzavřela (skoro mi přijde, jako kdyby se původně s dalšími řadami nepočítalo..?), ráda se s Fisherovými a jejich kumpány ponořím do dalších debat o životě a smrti, odkrývání pravých já jednotlivých postav a poznávání se navzájem, do mistrovských úprav mrtvých těl, do všech těch bizarností i každodenních radostí i strastí. Snad jediné, čeho bych potřebovala více, jsou vstupy Richarda Jenkinse. Ten člověk mě fakt hodně baví a tuším, že právě jeho postava by mi byla nejsympatičtější, jen ji ještě trochu více poznat. Ale vím, není to vzhledem k okolnostem tak úplně možné, takže doufám, že těch vstupů alespoň nebude ubývat.