vesper001

V noci se mi zdálo o Gérardovi (že ho vidím v protější tramvaji, vy nemravové!), tak jsem hledala film, kde je v přibližném věku. Nakonec to bylo o něco zábavnější než okukovat Depardieua u tyče, ale taky zůstala jen matná vzpomínka. Vzpomínka, že to bylo pěkně trapný.

Filmy o nepochopených, nedoceněných mučednících umění, co pláčou za dlouhých nocí akvarely a z nouze okusují násadky štětců a po jejich bídné smrti se celý svět chytne za nos, hlavu i srdce mám ráda. Film o Séraphine mi ale vadil tak, že jsem se násilím držela, abych to nevzdala po první hodině. Měla jsem. Přemýšlela jsem, co mi tak moc vadilo. Nemám problém s umělkyní, prostou i prostoduchou, ani s tím, že ke mně její naivní umění nepromluvilo, dokázala bych přejít, že ostatní postavy jsou podivně sterilní a místo poslední čtvrthodiny by bohatě stačil titulek. Asi považuji za nespravedlivé, že talent byl nadělen někomu, kdo si s ním nevěděl rady a nejenže kvůli němu trpěl – nadání se nedá zašít do strožoku, dere se na svět – ale dospěl až k děsivému konci. Být Séraphine „jen“ služebnou s kartáčem a kostelními zpěvy, asi by se o jejím životě netočily filmy, ale možná by byla v rámci svých mentálních schopností šťastnější. Anebo to zavinil ten Němec, který jí dal naději výměnou za všechno ostatní. Těžko soudit.

„Chci koně.“ A já chci dobrou fantasy. Smůla. (Nad)přirozená love story nedojme ani nezaujme, dva nevychovaní bratři se jaksepatří se perou (Kladivoun má mikádo a Ledoborec Iron mana, kdo chce víc,nemá nic, znáte to…), táta Žižka jde raději na kutě a Natálka s kamarádkou a Koblihou hledá po všech světech ztracenou písanku. Není to zlé, jenže tohle všechno jsme už viděli. Mockrát.

Miluju tahle středověká italská béčka. Robin a jeho mužní piráti, a tady Zorro vs. Samson. Zorra hraje Vinnetou a jeho aler-ego není bukanýrské, jako v Delonově podání. Tenhle jen básní. Samson má mimiku a mejkap dubového totemu a chodí nahoře bez, notně pomazán olejem, stačí mu nacpat do pusy jablko a do uší petržel a dát na pekáč. Vzpírá papundeklové balvany a i s dřevěným krokym byl moc statečný. Dva chlapi si žádají dvě lesklé ženské ozdoby, pro barevnou vyváženost brunet randí s blondýnou a naopak, příběh zas potřebuje bandu loupežníků, pár intrikánů a přírodu jak z Mayovky, a to tu taky je. Bavila jsem se, smála se, a kdyby Samsona hrál Old Shatterhand, byla bych v pětihvězdičkovém nebi.

Jen dvě věci na světě jsou větší, než si myslíme. Tou první je Moby. Tou druhou je Achabův, jak to jen říci, aby to neznělo nechutně, no žaludek a moře žluči, ve kterém mu Moby leží. Jednoznačně jsem na straně velryby. Symbolizuje moc přesahující a ničivou, když ji někdo systematicky provokuje. Achab je naopak ukřivděný zarytec, posedlý nenávistí a pomstou, symbol primitivního predátora, který ničí konkurenci pro ni samu a co hůř, svou zaslepeností strhává do smrtícího maelströmu ty, co stejně fanaticky poslouchají jeho. Moby hraje sám za sebe a do své rozmíšky s Achabem ostatní velryby netahá. Paradoxně si v téhle starodávné adaptaci užijeme Mobyho v mnohem poctivější podobě než v těch současných. Čeká se na něj sice dost dlouho, ale ve finále nelitujete. Moby se odhalí tak akorát a je to vážně kus. Gregory Peck hraje skoro stejně dobře, že se z Achaba stane Ochab vám vylepší den. A jako bonus na člověka dopadne i sprška moudrosti. Vědět, že v posteli je lepší střízlivý kanibal, než opilý křesťan, se může hodit. :)

Monte Christů je jako mušketýrů. U tří nezůstalo a srovnávání je podobně problematické. Sošná krása Jeana Maraise je praporem, který tuto adaptaci drží už desítky let v přední linii. Myslím ale, že Jean Marais je jako Dantès skvělý nejen kvůli kráse. Vyzařuje z něj chlad, hrozba a určitá vnitřní strnulost, samota. Přes tělesné strádání se přenesl, ale věznění i jakýkoli druh omezování způsobí, že v člověku něco umře. V Dantèsovi některé citové polohy, z nichž už zbyly jen slabé záblesky. Jeho příběh je tragický ne jen kvůli ztracené lásce, ale kvůli zničení člověka, kterým byl.

Nepříjemný, nesmírně chladný film, kde je toho příliš mnoho nevyřčeno a ze kterého vám bude zima. Únos dvou dětí je solidní základ pro temný thriller. Člověk má skoro pocit, že se dívá na zprávy. Jake Gyllenhaal vypadá jako by ho olízla lama, ale jeho detektiv s neznámým tajemstvím je uvěřitelný: žádný nezničitelný superman, ale chladnokrevný, schopný, vytrvalý a odvážný policejní ohař. Kdo mě štval víc než všichni potenciální úchyláci, byl „dobrý člověk“ a taťka roku Hugh Jackman. Hrdina, který neváhá sadisticky mučit podezřelého, protože ve chvíli, kdy MOŽNÁ unesl jeho dceru „přestal být člověkem“. Jeho situace je bezesporu strašná, ale pokud pouhý stín podezření vypne veškeré zábrany, vítejte v pekle. Nejasný konec mě potěšil. Výjimečně doufám v ten nejhorší.

Nesourodý ústřední pár, klopýtající romance, anticky gradující tragédie. Tím nejzajímavějším je kontrast mezi Andrém a Yvette. Jejich jména stojí na opačných koncích abecedy, jejich osoby na protějších stranách společnosti. Dělí je všechno: věk, vzdělání, intelekt, zázemí, profese, postavení, povaha, temperament, majetek, hodnoty. Spojuje jediné: láska, která k sobě přitahuje protiklady. Brigitte mi šla na nervy, nevypočitatelná, prostoduchá holka na zabití. Zato Gabin je tu sexy, věřte nebo ne. Nejzajímavější postavou je ale bezesporu jeho manželka Viviane, loajální, majetnická, zraněná i žárlivá. Pořád jsem čekala, kdy se k ní André po kolenou vrátí a doufala, že mozek proklatě nízko nezvítězí. (titulky zde)

Existuje ještě vůbec něco jiného než osamělost? Někdy jako by existoval jen pohled z okna na ty, co nejsou sami, pohled na sebe sama v odrazu skla. Dokud se tedy ještě člověk poznává. Rachel je opuštěná i sama sebou, opustila ji ale ta dívka, kterou dřív byla, anebo ona utíká od ní? Vlakem teď jezdí jej její osamělá, opuštěná, bezradná schránka, poháněná koktejlem smíchaným ze vzpomínek, představ, obav a jalovce. Na tenhle film je lepší dívat se s někým. Jinak by pod vámi ten tenký led příběhu plného vlhka, trudomyslnosti, šedi, chladu a deziluze mohl prasknout a i když se z té díry vyhrabete, bude vám dlouho trvat, než se zahřejete.

8/10. Konečně trochu jiný příběh o (ne)umírání. Místy absurdní, vkusně vtipný, ne úplně předvídatelný, adekvátně napínavý a naštěstí neprosolený potoky slz. Jediné, co se mi nelíbilo, byl výběr casting, ale koneckonců, lidi na ulici se mi taky nelíbí a to z nich ještě nedělá odpad.