foils

Petr Nikolaev kdysi prorazil adaptací Báječných let pod psa. Stal se tak autorem jednoho z těch povedenějších filmů podle Vieweghových knih a na tomto faktu se bohužel nic nezměnilo ani po uvedení Vybíjené. Největším problémem tohoto snímku je, že poměrně nosná témata bilancování a krize středního věku zpracovává velmi povrchní, zastydle puberťáckou optikou. V tomto ohledu je filmový plakát nebývale výstižný. Čím je například motivovaná expozice onoho "staromládeneckého doupěte"? Má to být aluze na Prachy dělaj člověka (ale proč?), nebo šlo jen o to, ukázat Suchánka, jak po ránu loví z ledničky lahváče? Následně se poměrně násilným střihem dění přenese na abiturentský sraz a vyústí ve sled banálních historek bez valné zajímavosti nebo vtipu. Vyprávění se navíc soustředí jen na dvě vcelku atypické skupiny postav - rádoby světáky toužící po věčném mládí a někdejší outsidery usilující o začlenění do mainstreamu. Průměrně úspěšní/hezcí/inteligentní lidé jsou mimo oblast zájmu tvůrců... Jinak je zajímavé, jak čeští filmaři poslední dobou začali od těch amerických kopírovat i honbu za co nejpřístupnější rating. Stranou nezůstal ani Petr Nikolaev, jinak velký příznivec erotických scén. Takže Simona Krainová sice nakonec ukáže své stále pěkné bradavky, ale jen v jednom asi dvousekundovém záběru. 50 % (** 1/2)

Když jsem se dozvěděl, že Petr Václav natočil další film z rómského prostředí, byl jsem lehce v rozpacích. Snímků o Rómech už českými kiny od dob Marianových pár proběhlo, a co si budeme povídat, většina z nich žádnou velkou uměleckou ani komerční výhru nepředstavovala, maximálně posbíraly pár festivalových cen. Moc jsem proto nevěřil, že by se režisérovi podařilo podruhé vykouzlit něco neotřelého, těšil jsem se však aspoň na geniální vizuál, tím spíš že za kamerou opět stál mistr Kučera. První očekávání se mi potvrdilo, druhé nepříliš. Děj filmu je celkem prostý (což dává tušit, že o něj až tolik nejde), implicitní význam a vizuální stránka zase téměř totožné s El Paso (tedy nic moc). Zbývají tak jen perličky na dně - zejména neokoukaná dvojice hlavních protagonistů, jež má kamera ráda a dopřeje nám si jich do sytosti užít. Celkově však zklamání a to ani nezmiňuju řadu dalších problémů typu - abych ocitoval Marigolda - "didaktičnost a herecká / inscenační topornost některých scén".

Po zhlédnutí Electric Dreams se všeobecná lehká adorace Her jeví jako ještě více mimo - Steve Barron (také úspěšný tvůrce videoklipů) totiž natočil téměř totéž třicet let před Jonzem. Zároveň však bohužel oba filmy dokládají, že od dob 2001 se málokomu podařilo téma z ruky se vymknuvších počítačů zpracovat tak, aby to stálo za opakované vidění - napadá mě jen Blade Runner, možná Matrix. Zajímavost: To, co na první pohled působí jako scénáristovo neumětelství (Miles vidí, že si jeho počítač dělá, co chce, a přesto se ho neodhodlá jednoduše vypnout), se dá chápat i jako pěkná metafora našich reálných závislostí na elektronických hračičkách.

Film rozhodně nijak "nekompromisně upřímný", "přímočarý a humorný" však nepochybně. Právě ta přímočarost nebo řekněme nekomplikovanost děje i protagonistových úvah pro mě byla na jednu stranu zklamáním (zajímavější by bylo zfilmovat tok myšlenek úspěšného rodiče), na druhou paradoxně dodala filmu novou vrstvu. Jak Martinovy trable, tak samotné filmové vyprávění o nich ve výsledku představují názornou ukázku, kam to naše západní, evropská civilizace dopracovala - to je ostatně metaforicky zobrazeno ve scéně, kdy si protagonista vyryje díru v zemi a pak se do ní jde zahrabat. Příjemná severská komedie o krizi středního věku tak přes notně eskapistické zaměření přece jen nepostrádá pachuť reálných problémů tohoto světa.

Tady by někdo rád byl druhým Gasparem Noé, takže se připravte na ducha, jak dvě hodiny povlává nad Pobřežím Slonoviny, a jeho vjemy věrně připodobňuje kamera* a hudba, z nichž vás po první půlhodině začne bolet hlava. Obé v sobě přitom mísí avantgardní postupy s estetikou reklam cestovních kanceláří. Texty zpívaných pasáží, v nichž Afričanka promlouvá k Borremansovi, představují zatím největší bizarnost, na jakou se mi letos poštěstilo v kině narazit. Podstatnější než toto vše je nicméně obsah filmu a ten bohužel tvoří velmi konvenční až tlachavé úvahy o Borremansově motivaci a (ne)adekvátnosti jeho přístupu, prokládané týráním zvířat. Je smutné, že takovýto snímek vznikl za podpory Evropské unie. *Zejména nadužívání steadicamu dosahuje tragikomických rozměrů.

Blafuj jako Beckham překvapivě vůbec není o fotbalu (film tedy klame tělem a možná proto ho tolik zdejších hodnotících mělo problém zkousnout - pokud třeba čekali fotbalovou řachandu jako od Prušinovského). Je o tom, jak se prosadit proti přesile - ať už ji představují rodiče, společnost spoutaná konvencemi nebo cizí (většinové) etnikum. Kouzlo tohoto filmu spočívá v lehkosti a autentičnosti, s jakou tato témata rozebírá. Po stránce formální a stylové jde o mainstreamovou teenagerovskou komedii, což není myšleno nijak pejorativně. Spíš se jedná o způsob, jakým jsou poměrně specifické problémy indické menšiny v Británii představeny většinovému publiku. Film se soustředí na představitele menšin uvnitř menšiny a tím jako by říkal, že vlastně všichni jsme někdy součástí nějaké menšiny. Zároveň však zůstává referenčním významem pevně ukotven v současné londýnské aglomeraci. Kdo někdy navštívil Heathrow, jistě tam potkal zaměstnance vypadající přesně jako Jessin otec. Blafuj jako Beckham poodhaluje, jak vypadá jejich soukromý život. Dojem autentičnosti posiluje to, že režisérka a scénáristka sama pochází z národnostní menšiny. Film je také sympatický tím, že si nechce hrát na Hollywood, ale dýchá z něj typicky britská atmosféra včetně genia loci Londýna. Tento dojem vydatně podporuje celkem zajímavá kamera s četnými centrálními kompozicemi. Národnostní trable jsou vylíčeny s nadsázkou, nedělá se z nich přehnané drama (zhodnocení míry frustrace a ponížení postav je ponecháno inteligenci každého diváka), ne nutně politicky korektně. Film se spíše pokouší pomocí střihu ukázat na podobnosti a analogie mezi životem majority a minority. Zamrzí však závěrečný happyend - tomu, co předcházelo, by slušelo realističtější vyústění.

Druhý díl trilogie nabídne další sexy záběry, jinak je to ale spíš takový odvar z jedničky. Když Mikael Blomkvist oznámí, že má tentokrát pro změnu 29 podezřelých, vyznívá to až komicky.

Nestydatá vykrádačka Polańského 48 hodin v Paříži nekopíruje jen části syžetu, ale i jednotlivé scény (např. lezení po střeše nebo odjezd z letiště) a dokonce i hodnocení na ČSFD (v době psaní tohoto komentáře měly oba filmy 71 %). Co je však horší: To, co autoři Neznámého přidali navíc (nebo možná obšlehli z jiného filmu, nevím), nedává skoro vůbec žádný smysl (SPOILER: Jak nejjednodušeji odstranit nepohodlného vědátora? Samozřejmě zfingováním atentátu na arabského státníka! A podobných absurdit je ve filmu spousta). Na druhou stranu - vizuál a herecké obsazení jsou takové, že sledování filmu není vyloženě nudné - pokud netrváte na tom u něj přemýšlet. ** 1/2 (50 %)

Hollywoodská hra na Bergmana. Jedna ze zaslouženě polozapomenutých položek Woodyho filmografie.

Áá, tak to je ten hjůmr!