filmfanouch

Ten film má velmi podstatnou myšlenku: Mapuje jak daleko může zajít idiotské chování jistých nedorostlých pipin. Film je inspirován skutečnými událostmi a prostě nebuďte blbí a nevěřte každému na internetu, jinak dopadnete stejně blbě jako Megan a její kámoška a budete si za to moc pouze jenom vy sami (týká se to i mužského pohlaví). Z kvalitativního pohledu má ale tento snímek několik závažných problémů: Je sice inspirován skutečnými událostmi, zásadnímu tématu ale ve finále tolik prostoru nevěnuje. Ten film se snaží o psychologii postav, která se míjí účinkem a místo reálné dobrého prokreslení postav či pořádnému vytěžení tak palčivého a zásadního tématu současného světa se tam radši mluví o kouření pér víc než v libovolném filmu Kevina Smitha. Ten film celkově působí jako rozpadlá snaha o rekonstrukci mentality 14-letejch holek (který scenárista a režisér Michael Goi stejně nerozuměl, takhle to prostě dopadá když 14-letý postavy píše 50-letej člověk, kterej do scénáře promění svůj zaujatý pohled na mladou generaci), která je ale z pohledu amaterské filmařiny prostě neatraktivní a po herecké stránce tězce nezvládnutá. Lehce zapomenutelná záležitost, která má štěstí, že jí Tik Tok připomenul což ovšem nutně neznamená, že je to dobře. Fakt, že je tento snímek využíván na Tik Toku spíše k účelu pobavení (což je v pořádku z hlediska kvalit samotného filmu, ale ne palčivosti tématu a poselství, které bylo hlavním cílem realizace tohoto snímku) poukazuje na další problém, který s touto sociální sítí mám. Ale přesto všechno vlastně stojí Megan is Missing za to vidět.....

Žiješ jenom dvakrát v hierarchii všech bondovek představuje zásadní moment, který se stal následně pro sérii jednou za čas standardem- Šlo totiž o první film po kterém v následujícím filmu James Bond změnil tvář- Ano, Sean Connery se po následujícím filmu V tajných službách jejího veličenstva ještě vrátil ve filmu Diamanty jsou věčné a o pár let později také v neoficiální bondovce Nikdy neříkej nikdy (což je vlastně remake Thunderballu), tehdy ale platilo, že bude Žiješ jenom dvakrát poslední Conneryho film v roli Jamese Bonda. A v tomhle případě šlo pronést frázi o tom, že se Connery rozloučil ve vrcholné formě. Pro režiséra Lewise Gilberta šlo o první bondovku v jeho kariéře (později se ještě vrátil v rámci bondovek Agent, který mne miloval a Moonraker) a natočil tehdy po Goldfingerovi nejlepší bondovku. Žiješ jenom dvakrát je velkolepá, epická a naprosto pocitově vtahující bondovka, která předvádí to nejlepší ztvárnění Bondova dost možná nejslavnějšího protivníka- Ernst Stafro Blofelda. Stačilo málo a Žiješ jenom dvakrát málem mělo velmi výraznou českou stopu- Původně si totiž měl roli záporáka Blofelda, jehož přítomnost byla patrná už v rámci série předtím zahrát sám Jan Werich. Werich natáčel 5 dní a ve filmu jsou v jednom záběru vidět jeho ruce, háček byl ovšem v tom, že Werich nefungoval jako ideální záporák, ale spíš jako hodný strejda (jisté příběhy ovšem tradují, že si Werich nakonec ve filmu nezahrál kvůli nátlaku KSČ) a tak byl nahrazen tou nejlepší možnou náhradou- Donaldem Pleasencem! Pleasence si Blofelda zahrál pouze jednou a přesto se stal tou nejlepší a nejznámější inkarnací velitele organizace Spectre. I díky tomuto padouchovi má Žiješ jenom dvakrát opravdu napínavý nádech a scéna kdy se Bond a Blofeld konečně setkávají tváří v tvář do velké míry funguje právě díky Pleasenceovi. Blofeld za celou historii bondovek vystřídal dohromady více představitelů než samotný Bond, Pleasence ale přesto dodnes zůstává tím nejlepším. Celkový nápad zasadit dění do Japonska byl velice dobrý nápad. Žiješ jenom dvakrát je v tomhle ohledu dost možná jedna z nejoriginálnějších bondovek, která sice opět představujte trademarky představené především v Goldfingerovi, ale přesto působí svěžím dojmem. Jsou tu ninjové, výborná sekvence s vrtulníky a především ta naprosto úžasná výprava většinu času pramenící z japonského prostředí. Žiješ jenom dvakrát je do roku 1967 dost možná vizuálně nejkrásnější bondovkou a stejnojmenná píseň Nancy Sinatry patří mezi nejlepší bondovské songy všech dob. Jako na většině starších bondovek se na Žiješ jenom dvakrát možná podepsal zub času, přesto je ale Žiješ jenom dvakrát skutečně představuje druhou nejlepší bondovku ze 60. let. Tempo možná ze začátku tolik nefunguje a praktické efekty využité pro falešné rakety zestárli velice směšným způsobem. Přesto jde ale pořád o bravurní bondovku, která tehdy skutečně pro Conneryho představovala tu nejlepší možnou rozlučku. Jenom škoda, že se Connery nakonec přece jen nechal později zlákat na návrat. A že si Guy Hamilton (režisér nejlepší Conneryho bondovky Goldfinger) u Diamanty jsou věčné nevybral lepší chvilku. Ale to je zase jiný příběh.......

Původní Star Wars Holiday Special vznikl v roce 1978 a dodnes jde o to nejhorší co svět předaleké galaxie světu dal. Původní Star Wars Holiday Special je dodnes skutečně tou nejhorší ukázkou toho co Star Wars můžou předvést a dokazuje to i fakt, že jsme si na další Star Wars Vánoční speciál museli počkat 42 let. Tentokráte ovšem dostáváme Holiday Special v LEGO podobě! Události 2. Star Wars vánočního speciálu se odehrávají rovnou po událostech Star Wars: Vzestupu Skywalkera a můžou sázet na to, že díky LEGO je možné naprosto cokoliv. Jenomže nový Star Wars Holiday Special nesází pouze čistě na vánoční atmosféru, ale navíc se tu pracuje s formátem ohledně cestování časem, díky čemuž tak tento LEGO Star Wars vánoční speciál sází na ikonické momenty z celé série Star Wars, ikonické charaktery, které byste nikdy nečekali společně vedle sebe (včetně několika různých inkarnací vedle sebe) a především vyložený fan service. A teď je jenom otázka jak moc dobře to celé dohromady působí. Formát cestování časem se ve světě Star Wars neobjevuje poprvé (byl už představen v seriálu Star Wars: Povstalci) a osobně nemám problém s tím, že ve světě Star Wars něco takového existuje. To jak je ale využito v Lego Star Wars Holiday Special funguje tak 50:50. Těžko říct, jestli je tohle naposledy kdy se s možností cestování v čase ve světě Star Wars zde setkáváme naposledy nebo ne (spíše počítám, že se s ním nějakým způsobem pracovat bude), ono proletování napříč ikonickými momenty jako závod kluzáků v Epizodě I, duel na Mustafaru v Epizodě III, zničení Hvězdy smrti I v Epizodě IV nebo závěrečná konfrontace na Hvězdě smrti II v Epizodě VI ale ve finále bohužel postrádá jakési kouzlo wow efektu. U Lego Star Wars Holiday Special je bohužel problém v tom, že jeho (opravdu výrazné) pomrkávání na fanoušky zase tolik nefunguje a především je té infantility možná někdy až příliš moc. Je to pochopitelné, protože jde pořád o LEGO formát a pořád se zde cílí především na mladší diváky, celkově jsem ale přesto z výsledné formy zklamán. Lucasfilm zároveň Star Wars Holiday Special dokazuje svojí bezradnost a fakt, že se částečně sám začíná navážet do Epizod VII-IX čímž víceméně dokazuje, že veškeré hejty fanoušků jsou pravdivé. Ze strany Lucasfilmu je tento lego animovaný kraťas tak trochu ve finále víceméně flusnutím na svůj vlastní krámek a celkově mi to přijde jako lehká snaha o to dokázat, že se Lucasfilm s fanoušky souhlasí a uznává, že jsou Epizody VII-IX tak trochu failem. Což je prostě špatně. Vánoční atmosféru se tu přece jen daří vystihnout a dokonce má i občasné pomrkávání svůj efekt. Bohužel se sice celý Lego Star Wars Holiday Special neobejde bez ewoků, zároveň ale dorazí i Jawové, Babu Frik a dokonce i Chewbaccův otec Attichitcuk z původního Holiday Special. Jen se dle očekávání jedná jen o pomrknutí a navíc se ve finále nedaří z interakce takové mladší a starší verze Hana Sola nebo tří Obi-Wanů vykřesat tolik. Na kraťasu, který trvá pouze 44 minut se to dá tak trochu čekat, přesto je ale ve finále Lego Star Wars Holiday Special pouze tak trochu zábavná blbina, která se dá s vypnutým mozkem dostatečně užít a věřím, že menším divákům se tento Holiday Special líbit bude. Stačí vám, že je Lego Star Wars Holiday Special lepší než ten původní? Ne? Tak tím pádem asi ani nemá šanci tenhle LEGO animovaný snímek vidět. Z LEGO animace se tu totiž ve finále nedaří vymlátit to nejlepší, pomrkávání či prolítávání napříč epickými momenty celé Skywalker ságy taky kdovíjak nefunguje a ve finále jde skutečně jenom o stravitelný vánoční Star Wars speciál, který do historie nevstoupí jako nekoukatelné peklo jako původní Star Wars Holiday Special..... zároveň ale vlastně do historie nemá šanci vstoupit vůbec. A upřímně doufám, že pokud se v brzké době definitivně Lucasfilm nerozhodne, že to přece jen zkusí s Epizodami X-XII, bude Lego Star Wars Holiday Special představovat poslední Star Wars projekt, který je nějak zapojen do sequel éry, protože tenhle LEGO dodatek vůbec nepůsobí jako důstojné navázání na něco co bylo přece jen dostatečně zakončeno v Epizodě IX. Uvidíme jestli se v následujících letech dočkáme dalšího Star Wars Holiday Specialu nebo si opět budeme muset nějakou dobu počkat................ PS: Moje nejoblíbenější postava ze sequel trilogie Kylo Ren je zde trestuhodně nevyužita! Finn naopak opět dostává do rukou světelný meč a je jedním z těch důvodů, proč mě mrzí, že se pravděpodobně jen tak pokračování Epizody IX nedočkáme

Fimfárum Jana Wericha představuje v historii českého filmu unikátní loutkově animovaný projekt, který vznikl na motiv několika příběhů z knihy Fimfárum. Tato sbírka humoristických pohádek Jana Wericha stála na těsné hraně mezi pohádkovým a lidovým vyprávěním, přičemž některé pohádky Werich vymyslel sám a některé převzal ať už od lokálních autorů nebo ze zahraničí. Kniha samotná vznikla v roce 1960, Werich později zemřel v roce 1980. Přesto všechno ale v roce 2002 definitivně došlo na realizaci loutkového animáku, který některé (konkrétně 5 pohádek z Werichovy sbírky) převyprávěl ve zcela specifickém loutkovém podání a díky faktu, že Werich dávno před smrtí stihl své povídky zpracovat v audioverzi se tak první (a později i druhá a třetí) filmová předělávka Werichovy sbírky nemusela obejít bez Werichova hlasu. Nutno hned na začátek dodat, že povídky Až opadá listí z dubu a Lakomá Barka v režii Vlasty Pospíšilové vznikli už dávno před realizací celovečerní sbírky (Až opadá listí z dubu vyšlo v roce 1991, Lakomá Barka už v roce 1986) a byli později zařazeny právě do tohoto snímku pro jehož účely se realizovali i povídky Franta Nebojsa, Splněný sen a Fimfárum. Kromě Vlasty Pospíšilové se režisérem tohoto zpracování stal také Aurel Klimt, který s režisérkou realizoval povídku Franta Nebojsa a sám Fimfárum, přičemž Pospíšilová realizovala povídku Splněný sen. Právě společnou práci Klimta a Pospíšilové tak vznikla tohle velmi specifické zpracování, které Werichovo pohádky vystihlo v nejlepším možném světle. Musí se počítat s tím, že se Werich realizace ani jedné předělávky povídky nedožil a tudíž těžko říct, zda by byl sám Werich z předělávek svých povídek nadšený. Něco se ale téhle vrcholné ukázce loutkového umění musí nechat- Má prostě neskutečné kouzlo a velmi originálním způsobem Werichovy povídky zpracovala. Obsahuje přitom i prvky, které povídky v knize neobsahují a které jsou dost možná na pováženou v oblasti animovaného filmu, který by měl být pořád primárně pro děti, přesto se ale přes vyloženou čáru vyloženě nejde. Některé výjevy a vizuální stylizace možná může mladšímu divákovi přivodit pár nočních můr, nicméně se ale zpracování Werichových povídek pořád daří vystihnout pohádkové kouzlo. Ale některé momenty jako likvidace zombie štamgastů v hospodě ve Frantu Nebojsovi nebo pomočení se Knížepána ve Fimfárum už jdou opravdu přes čáru. Vynikající atmosféře pomáhá i soundtrack na kterém se podíleli i Petr Hapka nebo Vladimír Merta a například sekvence v pekle v povídce Až opadá listí z dubu nebo vyvrhnutí řetězu z Fimfárum fungují přesně tak dobře právě kvůli hudebnímu doprovodu. Celkově jde též po zvukové a kamerové stránce o naprosto vzorovou práci toho jak takto náročný projekt zpracovat a dokazuje, že dlouhá doba strávená nad realizací této pohádky přinesla dost možná nejlepší českou pohádku 21. století. Ota Jirák jako neviděný vyprávěč, jehož hlas je zároveň využit pro pasáže, hlášky či emoce, které Werichova audiokniha neobsahuje byl vybrán velmi dobře a právě díky němu mají ty povídky nějakou duši a nejde jen o němé loutky, které jsou doprovázeny Werichovým vyprávění. Zásadní klady tohoto snímku ale obsahuje už původní předloha/sbírka pohádek- Werich se už ve své knize vyloženě vysmívá lidským slabostem jako je alkoholismus, nevěra či chamtivost a vždy tyto zásadní motivy přežene do opravdu humorných vod. A především zde velký prim hraje fakt, že se zde pracuje se slovním humorem a většina pohádek nakonec skončí hořkosladkým dojmem. Ať už ale trávíte čas s Čuperou z Až opadá listí z dubu, Frantou Nebojsou ze stejnojmenné povídky nebo příliš Dobráckým kovářem z Fimfárum tak je o zábavu postaráno a žádná pohádka není vyloženě špatná. Některé jsou možná slabší (Lakomá Barka, Splněný sen), ale i ta nejslabší je minimálně nadprůměrná. A to se prostě musí ocenit. Fimfárum měl specifické kouzlo, které se následné Fimfárum 2 a Fimfárum 3: Do třetice všeho dobrého pokusili napodobit a i tentokrát to dopadlo fajn. Kouzlo jedničky ale nadále zůstává jedinečné a to je paradoxní vzhledem k tomu jak loutková animace od té doby zase pokročila. Jenomže zde je zase důležité dodat klasickou známou věc, že upgrade logicky neznamená lepší záležitost a zastaralejší je možná někdy přeci jen lepší. A to platí právě i o filmovém Fimfárum Jana Wericha......... OBLÍBENOST POVÍDEK: 1) Fimfárum 2) Franta Nebojsa 3) Až opadá listí z dubu 4) Splněný sen 5) Lakomá Barka

Osamělý taxikář Trevis Bickle je velmi unikátním filmovým protagonistou, který touží po tom být dobrým člověkem, jeho mentalita, stav insomnie a především špatný vliv, který na něj jeho práce taxikáře má a díky které vidí New York v tom nejhorším možném světle z něj po čase udělá vyloženého antihrdinu, který pochopí, že aby se svět změnil, musí udělat nějaké činy, které klasickému hrdinovi nepřísluší. Travis Bickle je člověk, který je zlomený účastí ve Válce ve Vietnamu, svou prací, svou poruchou spánku a navíc kvůli nezkušenosti ohledně sociálních kontaktů přijde o jakoukoliv šanci navázat vztah se ženou, kterou miluje. Travis Bickle je tou nejlepší možnou ukázkou tragického protagonisty a Martin Scorsese scénář Paula Schradera přetvořil ve zlomový milník ve své filmografii, který dokázal New York představit v tom nejhorším možném světle a především prodat neskutečně vážné téma ve vizuálně překrásném filmu (nedávno zesnulý Michael Chapman naprosto bravurně pracoval s veškerými neony a osvětleními) a skutečně vytvořil dosud jeden z nejzásadnějších snímků kinematografie. Scorsese definitivní rozpad Travisovy duše mapuje neskutečně, Bickleovo vyprávění ještě více podkresluje jeho beznaděj a stav kdy se definitivně pokouší stát jakýmsi spasitelem. Robert De Niro se v téhle roli neskutečně vyřádil a hodně se na ní připravoval- Udělal si taxikářskou licenci a měsíc taxík skutečně řídil, studoval psychické poruchy a zásadní moment se zrcadlem byla jeho čistá improvizace, která naprosto vystihla Bickleův charakter a už tehdy se ukázalo, že při přípravě na své roli je do ní schopný se De Niro zcela ponořit. Dodnes se jedná o jednu z jeho nejlepších rolí a těžko byste si už v té roli představili kohokoliv jiného. Tehdy 14-letá Jodie Foster už tehdy předvedla, že by za pár let mohla v Hollywoodu předvést velmi zajímavé věci a vzájemná interakce její postavy Iris s postavou Travise je dalším zásadním bodem tohoto snímku, stejně jako vztah Travise a postavy Betsy v podání Cybill Shepherd. Shepherd zde naprosto bravurně střihla roli ženy, do které je snadné se zamilovat na první pohled a ukončení veškerých nadějí na nějaký vztah je pro Travise zlomový, který ho definitivně vypustí na jeho těžce uchopenou pouť. A pak je tu také Harvey Keitel, který kvůli přípravě na roli pasáka Sporta komunikoval s různými pasáky a jakožto hlavní záporák funguje. Závěrečná konfrontace je navíc vrcholnou pasáží snímku, která definitivně dokáže, že veškeré to pomalé budování, nimrání se v Travisově duši a pomalé bláznění z atmosféry nočního New Yorku definitivně vedlo k velkému finále, které Travisovi definitivně dodá stav uspokojení...... tak trochu. Taxikář bude ale ještě hodně dlouhou dobu aktuální především z jednoho důvodu- Už v roce 1976 šlo o studii zkažené civilizace a spodiny lidstva. Aktuálně jsme v roce 2020 a dá se víceméně souhlasit s tím, že to ohledně spodiny lidstva a zkažené civilizace je ještě horší. I přes to, že od premiéry filmu uběhlo 44 let se svět od té doby k lepšímu směru nevydal a Travis Bickle by se dost možná z aktuálního světa zbláznil ještě více. To už se ale nikdy nedozvíme. Taxikář je vizuálně i dramaturgicky neskutečně silný filmový zážitek, který dost možná může někomu definitivně zničit ideály o růžovém světě a předvede vám Roberta De Nira ve vrcholné formě. Především se zde ale definitivně ukáže úžasná režie Martina Scorseseho, který časem své silné režijní uchopení přetěžil ve velkolepější a uhlazenější, jen málokterý je ale tak vizuálně a myšlenkově silný jako právě Taxikář...........

Mandalorian: Chapter 11- Režii si vzala na starost Bryce Hallas Howard, přičemž tato herečka a začínající režisérka nemá s prvním hraným Star Wars seriálem v historii první zkušenost. Dcera Rona Howarda (režiséra Solo: Star Wars Story) už předtím režírovala Chapter 4- The Sanctuary, která možná v součtu patřila mezi ty slabší epizody první série, přesto šlo ale tehdy o jednu z prvních zkušeností s režií a Chapter 4 měla veskrze výborné dramaturgické tempo, památné momenty a především představila jednu z dulěžitých postav seriálu- Cara Dune. A právě ohledně setkávání nových a zásadních postav si zřejmě Bryce Dallas Howard po Chapter 11 udělá v rámci Mandaloriana jasný trademark. Stejně jako Chapter 4 předvádí Chapter 11 v rámci seriály nové postavy, které určitě nevidíme naposledy a především jde dokonce v jednom případě o postavu, která se v rámci kánonu neobjevuje poprvé. Definitivně se totiž vrací postava Bo-Katan Kryze ze seriálů Star Wars: Klonové války a Star Wars: Povstalci a její živou tvář jí propůjčila její seriálová hlasová představitelka Katee Sackhoff. To ovšem není jediná zajímavá věc na celé Chapter 11. Definitivně se musí potvrdit po třetí epizodě druhé série jedna věc- Mandalorian II vypadá ještě velkolepěji a řemeslně dokonaleji než 1. série. Celý seriál ve své druhé sérii zatím působí ještě více filmově a opět se tu předvádí akční sekvence, které by na velkém plátně jednoduše diváka posadili do sedačky. Dosud Mandalorian představoval spíše easter eggy a pomrknutí na širší svět Star Wars, teprve až zde se ale definitivně seriál (A vlastně celá hraná tvorba Star Wars) prolíná s událostmi animovaných seriálů, čímž se tyto seriály definitivně stávají důležitou součástí zavedeného kánonu. Opět se na začátku epizody navazuje přesně na konec epizody předchozí a opět jsme vrženi do akční půlhodinové jízdy, kde dochází k dalším easter eggům (AT-AT, Mon Calamari!) a především se definitivně vrháme do události, které rozhodně budou mít vliv na další dění a tudíž se tato epizoda dá nazvat vším, jenom ne výplňkovou. Dochází sice k lehkému odkazování na události z animovaných seriálu, onomu setkávání se známou postavou z těchto seriálů, ale ani chvíli to nezavání fan servicem, který je tlačený na sílu. Naopak setkání se staronovou postavou je v podání Kate Sackhoff neskutečně fajn a jsem rád, že jsme Bo-Katan určitě neviděli naposledy. I její parťáci v podání Mercedes Varnado a Simona Kassianidese jsou fajn, nejvíc mi ale udělal radost Titus Welliver, který se zde objevil v roli nepojmenovaného imperiálního kapitána, v téhle roli mě ale neskutečně bavil a vlastně bych byl rád kdyby dostal více prostoru. Tahle epizoda je plná skvělých praktických efektů, epických a úžasných akčních sekvencí (hned několik půjde řadit mezi dosavadní vrcholy seriálu) a především skutečné osudovosti. Skutečně máte po epizodě pocit, že tyhle události budou mít na následující dění nějaké následky. Titulní Mandalorian je přitom všem uveden do interakce s Mandaloriany, kteří nemají problém si svou masku sundat a vzniká tak mezi nimi zajímavý konflikt, který případně jednou též může vyústit ve změny Mandovým ideálů. Fakt, že se tu pořád dokáže zajímavým způsobem pracovat s hlavním hrdinou je výborný a tahle postava se stává čím dál tím více komplexnější a zajímavější než se na samotném počátku seriálu mohlo zdát. Vidět partu Mandalorianů v akci skutečně stálo za to a druhá série zatím skutečně vykročila větším, epičtějším a především dokonalejším stylem, který se snad v rámci dalších epizod podaří ponechat. A věřím tomu, zvláště když se již brzy potkáme s další legendární postavou z animovaných seriálů, která na svůj hraný debut pořád čeká. This Is the Way!

Arnold Schwarzenegger se díky faktu, že stal ikonou akčních filmů může také pochlubit solidním zástupem ikonických filmových rolí a s tím právě onen výrazný počet slavných filmových klasik. Můžeme tak zmínit Barbara Conana, Terminátora 1-2, Predátora, Komando, Pravdivé lži, Policajta ze školky nebo právě Total Recall, který v rámci Schwarzeneggerovy kariéry vyniká z mnoha důvodů. Total Recall především není akční béčko a s rozpočtem 60 milionů dolarů šlo o jeden z nejnákladnějších filmů své doby. Total Recall je adaptací povídky sci-fi spisovatele Philipa K. Dicka (dle jeho děl vznikli také filmy jako Blade Runner, Minority Report nebo Temný obraz) a stejně jako ostatní Dickovy díla má povídka ze které Total Recall vychází podkresy, které se tykají diktatury, vymazání vzpomínek či revoluce. V Schwarzeneggerově kariéře má Total Recall velice unikátní postavení, což potvrzuje i volba unikátního režiséra, kterým byl v tomto případě Paul Verhoeven, který před Total Recall už natočil Robocopa a dodal žánru sci-fi jednoho z nejvýraznějších zástupců 90. let, který navíc dodnes téměř nezestárl. Ne, původní Total Recall není kdovíjak filozofický a hlubomyslný snímek, který přepíše vidění diváka o vnímání světa kolem sebe, přesto je ale do jisté míry ambicióznější než většina tehdejších akčních snímků a především skutečně převádí do futuristického světa bravurní thrillerovou atmosféru, který Verhoeoven obohatil svým speciálním vizuálním pojetím, někdy až vyloženě gorovými brutálními momenty a především očividným vypravěčským nadšením. Schwarzenneger si sám Verhoevena zvolil jako režiséra a ten si svolal v podstatě stejný tým jako u Robocopa, což znamenalo mimo jiné také návrat kameramana Josta Vacanoeho. Osobně kdovíjak velký fanda původního Robocopa nejsem, Verhoeven ale pro mně v Total Recallu představil naprosto unikátní filmový zážitek, který je tak bravurně přepálená akční záležitost, že dodnes skutečně jde o jednu z těch sci-fi klasik na které osobně vzpomínám hodně často. Total Recall je brutální, šílený a přesto kouzelný. Jde o jeden z prvních filmů, kde se začalo mixovat využití praktických efektů a počítačových efektů a ve finále dost možná některé scény nezestárli tak elegantně. Přesto je ale Total Recall proslulý i právě svou speciální vizuální stránkou a praktické vizuální efekty mistra oboru Roba Bottima působili do velké míry realisticky, ať už skrze mutanty nebo tříprsou prostitutku. Verhoeven naprosto přesně odhadl schopnosti hereckého rozsahu Arnolda a představil ho jakožto Douglase Quaida ve stylové a zábavné formě, kde Arnold naprosto bravurně prodává hlášky jeho klasicky suchým způsobem a Quiad patří mezi jeho nejlepší postavy v celé kariéře, který má bravurní hero´s journey, skutečně nějaký charakterní vývoj a především je v Arnoldově podání strašný sympaťák. Nebýt Total Recallu by se Sharon Stone dost možná později nestala hvězdou filmu Základní instinkt a nestala by se filmovým sexsymbolem 90. let. Právě do Základního instinktu Verhoeven Sharon Stone obsadil po bravurní spolupráci v rámci Total Recall, kde Sharon Stone dala co se týče fyzické průpravy do role všechno a opravdu předvedla, že je něco více než velmi pohledná blondýnka. Tak výrazně se nepředvedla Rachel Ticotin, i ona je ovšem velmi fajn a Michael Ironside zde zase hraje naprosto šíleného záporáka, jehož konfrontace s Quiadem stojí za to. Jednoduše povedený casting plný památných roliček ve větších či menších rolích (trpaslice se samopalem navždy bude v naších srdcích!). Total Recall je skutečně brutální a drsný, což je jenom potvrzení toho, že film režíroval Verhoeven. Několikrát kvůli násilným scénám šel film před komisi a přesto je film hodně drsný a spousta lidí tu umře velmi brutální smrtí. Verhoeven tyhle zásadní okamžiky v lidském životě ale vždy dokáže natočit neskutečně stylovým způsobem a především do toho všeho hraje bravurní soundtrack Jerryho Goldmistha. Vizuálně je ten film dodnes velmi povedený, velký rozpočet je na téhle produkci vidět a především se to hlavně celé nerozpadlo pod rukami. To se prostě musí ocenit, protože by bez takového faktu skutečně nevzniklo jedno z nejzábavnějších sci-fi 90. let. Na Total Recall se po enormním úspěchu snažilo navázat a snažili se dokonce Total Recall 2 propojit s dalším Dickovou předlohou a to Minority Report (tenhle Dickův příběh poté naprosto fenomenálně zpracoval Steven Spielberg v roce 2002). Na klasický sequel s Arnoldem ovšem kvůli několika důvodům (především kvůli bankrotu studia Carolco Pictures) nikdy nedošlo a tak jsme se až v roce 2012 dočkali rebootu, kde Arnolda Schwarzeneggera nahradil Colin Farrell, režii si vzal na starost Len Wiseman (režisér pořád povedené Smrtonosné pasti 4.0)..... a celé to dokázalo, že pokus o vážnější a velkolepější sci-fi, které by se více snažilo příblížit Dickově předloze a zároveň se snaží být strašně cool na poměry současného Hollywoodu automaticky neznamená lepší. Původní Total Recall tak s přehledem svého následovatele překoná i po letech a i nadále půjde o výrazný snímek v Arnoldově kariéře, který tehdejší akční tvorbu představuje v tom nejlepším světle. I přesto, že ten zub času je po těch 30 letech možná přece jen trochu znát.......

V roce 1965 čtvrtý rok po sobě dorazila už čtvrtá bondovka, tentokráte bondovka Thunderball, která adaptovala přesně 9. knihu Iana Fleminga. Rozpočet opět narostl (tentokráte na 9 milionů dolarů), vrátil se režisér původních dvou filmů Terence Young a s ním se vrátila také záporná organizace SPECTRE, která si v rámci Goldfingera dala pauzu. A právě po vrcholném Goldfingerovi představuje Thunderball lehké vystřízlivění z toho jak může být James Bond strašně moc super, přesto Thunderball ale zůstává pořád velmi fajn akčním dobrodružstvím a zamrzí na něm jenom fakt, že patří do té slabší poloviny Conneryho bondovek. Thunderballu opět nedělá problém představit pořád neustále sympatického a charizmatického Seana Conneryho, který se už touto dobou prostě a jednoduše stal ryzím ztělesněním jako agenta Tajné služby jejího veličenstva ztvárnit. Conneryho charizma, stylovost při akčních sekvencí (po dobu natáčení se ani jednou nenechal zaskočit kaskadérem) a schopnost házet ze sebe suché hlášky je prostě i v rámci Thunderballu pořád parádní. Jenomže poté už následuje několik více či méně vyložených problémů. Terence Young je možná člověk, který pomohl Jamese Bonda v podobě první bondovky Dr. No nakopnout, Goldfinger v režii Guye Hamiltona byl ale ten svěží vítr, která série už u svého třetího filmu potřebovala a měla se vydat spíše cestou dalších sólových dobrodružství. Tady se ale do popředí vrací zmíněná organizace SPECTRE, čímž už je víceméně ze začátku jasné, že tahle šedá eminence v pozadí v rámci tohoto snímku jen tak nezmizí a především po Goldfingerovi a jeho neskutečně badass pohůnkovi Oddjovi přichází......... Emilio Largo. Emilio Largo AKA No. 2 je jeden z nejslabších bondovských protivníků v celé historii série. Nejde z něho téměř žádný respekt, Adolfo Celi v té roli nemá žádná charizma a celkově Thunderball i díky němu po předchozím Bondově dobrodružství působí jako slabý odkaz a spíš úkrok zpátky než krok dopředu. Čtvrté Bondovce nechybí stylové akční sekvence, překrásná výprava, velkolepý nádech, stylové gadgety od Q, krásné ženy nebo velmi dobrá úvodní píseň s krásnými stylovými úvodními titulky, přesto všechno je to ale skutečně slabší odvar Goldfingera a víceméně i slabší odvar Dr. No. Goldfinger bohužel svou zásadností zároveň vystavěl jistá klišé, která se následně opakovala od Thunderballu víceméně do roku 1985 a bohužel už u Thunderballu bylo vidět, že schéma ´´ další magor, který chce ovládnout nebo zničit svět totálně šíleným způsobem´´ nebude tak úplně fungovat věčně. Ani nová Bond Girl zde není tolik zajímavá, přesto je tu ale minimálně další super odkaz na Blofelda a i to je jeden z faktorů, proč odkazování na šedou eminencí v pozadí jsem pořád tak trochu schopen ignorovat. Kazí mi to ale dojem, který jsem vždy z Bondovky měl a to fakt, že se kdykoliv můžu podívat na jakýkoliv bondovský film, stačí mi jenom vysvětlený background v průběhu příběhu a přesto si nejslavnějšího agenta všech dob užiju, aniž bych musel zapínat mozek a dávat si do kontextu události předchozích či následujících částí, minimálně takhle dle mého názoru Bondovky fungovat nemají a stylový úkaz toho jak to může fungovat přinesla až o 40 let později Craigovská éra. Thunderball se musí ovšem cenit minimálně v rámci toho, že se odehrává z velké části pod vodou, což přineslo opravdu několik parádních vizuálních nápadů, přelomových akčních sekvencí a především úkaz, že je samotné natáčení akčních sekvencí pod vodou vůbec možné. To jsou jenom plusové body pro Thunderball, které ho od odhání od šedých vod průměru, přesto je ale tahle Bondovka právě díky tomuhle přece jen trochu více zapamatovatelná. Na něco co se bude více svou bravurní stránkou podobat Goldfingerovi jsme si ale museli počkat až na příště a to na Bondovku, která víceméně nedorazila rok po té předchozí, ale až 2 roky poté předchozí- Žiješ jenom dvakrát!

Hodný, zlý a ošklivý v kariéře scenáristy a režiséra Sergia Leoneho znamená několik věcí- Zakončení 1. éry jeho westernů, zakončení celé jedné slavné Dolarové trilogie (i když se film chronologicky odehrává z celé trilogie jako první) a poslední spolupráce s hereckou legendou Clintem Eastwoodem. Tenhle vrcholný kus westernového žánru jednoho z největších perfekcionistických tvůrců všech dob má ale mnoho důvodů, proč je tak pamětihodný, je takovou kultovní klasikou a dodnes neztratil nic ze svého půvabného šarmu. Sergio Leone ze svého posledního filmu z Dolarové trilogie vytvořil doslova velký westernový epos, kde navíc ve finále proběhne jeden z největších filmových soubojů všech dob, což později prohlásil i samotný Quentin Tarantino, který Leoneho vnímá jako svůj velký vzor. Vrchol jedné z nejlepších filmových trilogií všech dob se může chlubit neskutečnou dobovou atmosférou divokého západu, dramaturgicky velice živelnou strukturou a především neskutečnou zábavností, která funguje i v tak pomalu vyprávěném příběhu. Jenomže tomuhle westernu skutečně nedojde dech, měřítko je oproti dvěma předchozím částem větší a skutečně se zde Clint Eastwood s dodnes svou nejslavnější rolí loučí ve velkém stylu. Clint Eastwood už potřetí ztvárňuje toho samého hrdinu a tentokrát Muž beze jména po přezdívkách Joe a Manco dostává přezdívku Blondie a může se těšit i z dalších dvou parádních protagonistů. Stejně jako v předchozích Leoneho dvou částech Dolarové trilogie se neřeší, že někteří herci hrají napříč trilogií vícero rolí a tudíž Lee Van Cleef, který ještě v druhé části Pro pár dolarů navíc společně s Eastwoodovým hrdinou bojoval bok po boku jako kolonel Dougles Montimer se nyní stává novou postavou, konkrétně záporákem Sentenzou. Cleef vizuálně sedí na záporáka a toho zlého chmatáka mu zde člověk opravdu věří a společně s Blonďákem k sobě velmi zajímavě tyhle protivníci sedí. Dvojice je ještě doplněna chmatákem Tucem v podání Eliho Wallacha, který kontrast téhle hlavní trojice neskutečně zábavným způsobem doplňuje a i přesto, že je to bastard, který by vlastní rodinu vyměnil za lehký zisk se stává skutečně zábavným charakterem. Interakce, vzájemná chemie a právě ten osudný závěrečný souboj dokazuje, že si Leone casting téhle trojice neskutečně ohlídal a ve finále se není čemu divit, že si v leckterých zemích pletli označení různých hrdinů a Tuca někdy místo ošklivého označili jako zlého, zatímco Sentenzu jako toho ošklivého. Leone si zde opět pohlídal cílení na detaily, skutečně už v té době ohrané westernové přestřelky prodává zcela novým způsobem a i v rámci své trilogie přichází si inovativním a svěžím přístupem. Velmi zdařile zde funguje i humor, emocionální momenty jako bitva, která je součástí Občanské války a tohle vše bravurně doplňuje soundtrack Ennieho Morricona, který patří mezi jeho nejvrcholnější práce. A to se bavíme o skladateli, který vysoce kvalitně práce sypal neustále. Hlavní konfrontace možná netrvá tak dlouho- Ale ta atmosféra, hudba, pomalé budování napětí a následné vytažení pistolí představují skutečně jeden z filmově nejsilnějších soubojů všech dob, který je v samotném základu vlastně jednoduchý a přesto jednoznačně epický. Dveře za Dolarovou trilogii prostě Leone zavřel v nejlepší možné formě a i když jisté plány na film Hodný, zlý a ošklivý 2 byli a Tuco v něm měl nahánět Blonďákova vnuka, Leone ale odmítl, protože už nechtěl aby byli postavy využity v novém filmu a především po snímku Kapsy plné dynamitu definitivně zavřel za westernovým žánrem dveře. I přesto, že Leone po Hodný, zlý a ošklivý natočil ještě Tenkrát na Západě a právě zmíněné Kapsy plné dynamitu, Hodný, zlý a ošklivý představují vrcholné završení jedné Leonovy éry- Dolarové éry, neboli éry Dolarové trilogie. Následně došlo i na oficiální Americkou trilogii, jejíž první dvě části se ještě skládali z westernových filmů, já ale právě Hodný, zlý a ošklivý osobně za Leoneho vrchol ve westernovém odvětví představují. Právě zde totiž Leone svůj styl vytěžil na maximum a skutečně vytvořil jeden obrovský westernový epos, kde Clint Eastwood naposledy řádí v ponču. A dodnes je radost se na tenhle skutečně jeden z vrcholů žánru westernu dívat......

Jakmile začnete pátrat po statisticky nejoblíbenějších či vyloženě nejchválenějších filmech všech dob, je více než pravděpodobné, že na seznamu bude i Kmotr, který je dodnes brán jako vrchol mafiánských filmů, jeden z nejlepších filmů 20. století a především skutečně dost možná jeden z nejlepších filmů všech dob. Tehdy neznámý režisér Francis Ford Coppola přitom ze začátku dostal malý rozpočet a jakožto začínajícímu filmaři mu nebyla dána taková důvěra. Coppola ale z Kmotra udělal jednoduše velkou epickou kapitolu amerického zločinu, která je skutečně velkolepá, nemá dramaturgicky špatná místa a především mafiány do té doby především proslavené jako ztělesněné zlo představuje v lidštější podobě, která z nich v podstatě dělá obyčejné smrtelníky, kteří se ničím neliší od normálních lidí jako jsme my. Coppola měl v tomhle štěstí ohromné štěstí v castingu, protože ikonický Marlon Brando dona rodiny Corleone Vita Corleoneho naprosto věrohodně podá během prvních dvou minut, kdy Vito Corleone skutečně působí jako člověk, který dosáhl v mafiánském podsvětí co největší pozice a o tom, kdo přijde na kudlu zde rozhoduje zásadně on. Vito Corleone je ale možná mafián, zároveň ale milující manžel, otec a dědeček, který se u svého nejmladšího syna Michaela snaží aby se zcela vyhnul rodinnému podniku, adoptivního syna Toma Hagena bere skutečně skoro jako vlastního a i k synům Sonnymu a Fredovi a dceře Connie cítí nesmírnou lásku. Celkový charakter Vita nejvíce vyniká v kontrastu s ostatními mafiánskými dony jako Balzini nebo Tataglia a skutečně tak boří zavedená pravidla o tom jak vnímat mafiány, což ostatně platí o celé mafiánské rodině. Krom Branda měl Coppola štěstí i v obsazení mladších herců, přičemž většina zde ve finále ztvárnila i svou nejslavnější roli- Tehdy mladý a neznámý Al Pacino zde převedl fenomenální výkon, kde dokázal, že se o něm ještě jednou uslyší a ostatně není znám jenom díky roli Michaela Corleoneho ale i díky rolím dalších mafiánů jako Tony Montana nebo Carlito Brigante. O Jamesi Caanovi jako Sonnym Corleonovi se to samé říct nedá, přesto znalejší filmový divák ví, že Caan rozhodně neskončil proslaven pouze jednou rolí. A Robert Duvall jako Tom Hagen je ten samý případ a celkově si tahle trojka právem došla ve stejný rok pro nominaci za Nejlepšího herce ve vedlejší roli. Jen ten samý rok nemuseli být na sebe navzájem naštvaní, protože ten rok nevyhrál nikdo z nich. Smutnější osud potkal Johna Cazaleho, který následně dostal výraznější roli v Kmotrovi II, ještě předtím si stihl zahrát v Coppolově Rozhovoru a následně ve filmech Psí odpoledne a Lovec jelenů předtím než v roce 1978 podlehl ve věku 42 let rakovině kostí. Talia Shire má kromě roli v Kmotrovi ještě zásadní roli v sérii Rocky a pro Diane Keaton též nebyl Kmotr jediná úspěšná role. Víceméně pro všechny tyto představitelé mladších rolí šlo ale o průlomové role a Kmotrovi v podstatě všichni vděčí za své. Kmotr se stal filmovou klasikou a uznaným dílem už v roce 1972 v době své premiéry, dodnes jde o jeden z nejzásadnějších filmů všech dob a nějakou dobu šlo o dokonce o nejvýdělečnější film všech dob. Coppola dokázal, že neproslavený filmař může překvapit a skutečně vytvořit do sebe zapadající rodinnou mafiánskou ságu, kde dojde k brutálnímu vraždění a dalším formám násilí, ale především také k uznávání rodinných hodnot a věrnosti. Vito Corleone je tak unikátní charakter, který se navíc k moci nedostal jako děs nahánějící a veskrze brutální člověk, ale v podstatě hodný muž, kterému šlo především o spravedlnost a věrnost. Samotný Kmotr startuje s Corlenovou rodinou na jejich vrcholu a právě následně odstartuje řetězec události, kdy Corleonům hrozí konec. A následky nejen tuto rodinu navždy zásadně ovlivní. Když si člověk vezme začátek a konec Kmotra tak si jednoduše uvědomí jak skvělou dramaturgickou stavbu tato filmová pecka opravdu má a opravdu se za celou tu dobu toho stihne stát moc, postavy si projdou nějakým vývojem, události, které se přihodí mají vždy zásadní vliv příběh a především to celé opravdu působí jako obrovsky filmařsky zdatná práce. Už úvodní svatba má neskutečně realistický náboj, kdy se podaří představit jak zrovna mafiáni veškeré aspekty klasické svatby přijímají, všechna ta taneční energie a jednoduchá radost z tak významného dne působí autenticky a Coppola už zde velmi stylovou a přesto do očí nebijící expozicí představuje tenhle komplikovaný svět. Pomalu nás představuje s postavám, představuje nám vztahy, které mezi sebou postavy mají a ještě před startem hlavní zápletky se dočkáme jednoho stylového výletu do Hollywoodu, kde dojde na kultovní scénu s koní hlavou. Už takhle stylově během první půl hodiny Coppola předvede, že od tohohle mafiánského epického příběhu půjde oči odtrhnout jenom těžko a to ještě nevytasil všechny trumfy. Francis Ford Coppola psal scénář společně s autorem knižní předlohy Mario Puzem a společně tak údajně v podstatě jednoduchou Puzovu knihu přetvořili do ucelenější a propracovanější podoby, kde se mimo jiné dokáže stylově představit fakt, že se Michaelovi začíná rodinný byznys zamlouvat, aniž by bylo vyložené nutné říct, že se Michaelovi začíná rodinný byznys a možnost někoho odprásknout zamlouvat. Z Donova nejmladšího syna se tak vůči jeho přáním stává plná součást Donovy kriminální rodiny a to ještě není všem tragédiím konec. Kmotr skutečně představuje svět, kde je velmi snadné přijít k bohatým ziskům, ale také v něm hodně snadno můžete skončit s prostřelenou hlavou. Corleoneova rodina je poté různorodá a navzájem se parádně doplňují- Vito je mazaný a mafiánským životem už plně proškolený, Michael se později stává čím dál tím více bezohledným vůči následkům svých činů, Fredo je ze všech Corleonů nejcitlivější, Sonny je bouřlivák a Tom Hagen je zase bez pochyb loajální, jeho náhradní rodina pro něj hodně znamená a několikrát je ukázáno, že by nezradil. Zároveň zde smysluplné úlohy mají i Vitova pravá ruka Clemenza, caporegime Salvatore či manžel Connie Carlo. I ony představují různé úlohy a různé typy mafiánských osob a Coppolovi se skutečně podaří diváka zasadit do uvěřitelného světa, kde skutečně zuří válka mezi různými mafiány. Kmotr vypadá vizuálně velkolepě, Nino Rota stvořil úžasný soundtrack, Coppola opravdu vytvořil jeden dramaturgický velkolepý celek, kde veškeré aspekty fungují v každém ohledu a především i cynika, který Kmotra po prvním zhlédnutí odsoudí jako super řemeslo, ale nechápe jeho velké velebení další vidění přemluví k přehodnocení názoru. Na konci především ale jeden Corleonův chlapec definitivně kráčí ve stopách svého otce a už nikdy nebude jako dřív. Dveře se zavírají, Diane Keaton šokovaně kouká co se z jejího manžela stalo a ten si mezitím mne ruce nad tím, že je Corleonova rodina nejenom zpátky na vrcholu, ale je ještě na větším vrcholu než kdy dřív. Kmotr je prostě legendární a navíc se dočkal naprosto důstojného a též povedeného pokračování Kmotra II a následně také Kmotra III...... se kterým je to malinko složitější. Původní Kmotr je ale naprostým právem brán jako vrchol mafiánských filmových příběhů a dodnes právem jeden z nejvelebenějších filmových projektů všech dob. A velmi pravděpodobně ze špičky nejceněnějších filmů všech dob jen tak nezmizí, protože tento film dostává dalšími generacemi překvapivě jen další diváky. Je to překvapivé, ale velmi potěšujícím způsobem..........