J*A*S*M

Čsfďácká i Imdbácká nálepka "thriller" u Lockea způsobuje naprosto mylná očekávání, takže jsem poměrně dlouho čekal, až ty rodinné a pracovní telefonáty konečně přeruší nějaký vyděrač/psychopat, který bude hlavního hrdinu po telefonu terorizovat. No ale on mu kupodivu nikdo takový nezavolal, takže celou stopáž zůstalo u hovorů pracovních a rodinných. Nuda ale nehrozila ani chvilku, což se všem zainteresovaným musí přičíst k dobru.

Eubankova tvorba je mi sympatická. Pocitové Love jsem si velmi užil, The Signal je dějovější ... a byť se nejedná úplně o trefu do černého, bylo minimálně namířeno správným směrem. Umí to být tajemné, lehce znepokojivé, vyvolává to zajímavé otázky jako každý správný mysteriózní film. Od opuštění laboratoře mě ale Eubank tak nějak ztratil, protože už té "divnosti bez odpovědí" bylo trochu moc. Celkově mírný nadprůměr a určitě zvědavost na další film.

Zpočátku poměrně sympatická, nezávislá, romantická zombie komedie s vlastním originálním "ksichtem", což je fajn. Postupem času se film bohužel podivně rozplizne, ztratí doposavad budované téma - v podstatě komorní romcom se v mžiku přehoupne do zombie epidemie, vývoj postav je v čudu, humor spíš trapný než vtipný. A o horor se tvůrci nesnažili ani sekundu. Nakonec je to tedy takové nula nula nic, netrpěl jsem, v první půli jsem se sem tam pousmál, ale nutkání film někomu doporučit skutečně nemám.

Svět tohoto filmu nedává smysl ani na té nejelementárnější úrovni. Proč by mělo trvalý klid a mír zajistit rozdělení společnosti do pěti oddělených frakcí? Systém, který odděluje děti od rodičů, vytváří stovky "bezkastovních" vyvrhelů, a přitom se zdá, že všichni tak nějak tiše souhlasí s tím, že to funguje? A pokud to teda funguje, každý je tam, kam patří, je klid a mír ... tak k čemu taková společnost potřebuje kastu právníků? A policejní kastu? Anebo naopak, to těch pět úzce profilovaných kast zastává všechna potřebná povolání? Kolik tam vůbec žije lidí, zdá se, že moc ne? A proč to vůbec řeším, když si nad tím svého času pravděpodobně pubertální autorka knižní předlohy taky ani nepovzdechla? A v té konspiraci inteligentních šlo o co přesně? No že se vůbec ptám. Hlavně že je prostor pro to, aby se pubertální kravka (které máme fandit, prestože první rozhodnutí, které ve filmu udělá, se dá shrnout jako "nechci pomáhat lidem, to radši půjdu za těma sexy sportovcema, protože jsou cool) zaláskovala do urostlého hezouna. Tyvole.

Klobouk dolů za to, jak dobře jsou vymyšlené strašidelné scény, jak funkčně jsou natočené, sestříhané a (většinou i) ozvučené. Sekvence jako "Ruce v parku" nebo "Nemocniční sál" by se neztratily ani v profesionálním filmu. Škoda jen, že "Ve Stínu" pro mě není tak úplně pětadvacetiminutový film, nýbrž stylový pětadvacetiminutový sestřih strašení. Prostě chybí dějový oblouk, chybí vyprávění, což jsou věci, které v amatérských filmech vidím mnohem radši než řemeslnou kvalitu, i když si to pak s sebou nese velké mínus v nutnosti mluveného nehereckého slova a pod. Tohle mohlo mít stopáž klidně poloviční nebo naopak dvojnásobnou, aniž by se cokoliv změnilo. Přitom je jasně vidět, že jakmile se nějaké dějotvorné prvky objeví (výkřiky, mluvené slovo), je problém. Každopádně "Ve Stínu" bezpochyby je důkazem řemeslného talentu a bohaté vizuální/stylové imaginace, a zároveň není důkazem snahy napsat/odvyprávět soudržné a soběstačné filmové dílo/příběh. Každopádně do budoucna věřím a fandím.

(49th KVIFF) Dobrý výběr na závěr festivalu. Zábavná pohodička z prostředí amatérské italské fotbalové ligy. Gagy konverzační, fyzické i formální (občas až westernové záběry) na vzácně vysoké úrovni. Takhle se má dělat "venkovská" komedie.

(49th KVIFF) Pomalé, depresivní lyrické drama. Takový "žánr" není úplně můj šálek čaje, přesto bych šel klidně s hodnocením výš, protože atmosféru má Nagima povedenou, kamera je výborná, dobře se využívá zchátralých lokací kazachstánského zapadákova atp. Jenže to by nesmělo být extrémně debilního závěru, který z předchozího dění nijak nutně nevyplývá. Ideová konstrukce, která se ho snaží v jednom krátkém monologu obhájit, je tak chabá, že do ní stačí cvrnknout prstem a rozsype se jako domeček z karet. Pak zbude jen nepříjemná pachuť z toho, jak se tvůrci snaží diváka zbytečně a lacině šokovat.

(49th KVIFF) Roztomilí upírci (a vlkodlaci, zombíci a další podobná chamraď) v nonstop zábavné mockumentary komedii. Půlnoční festivalová projekce stála za to, rozjařené publikum snímku jenom přidalo. Film vlastně utekl rychleji, než vůbec přes ten neutuchající sled fórků stihl rozehrát a rozvést nějaký nosnější příběh - pravdu tak mají ti, kteří říkají, že by těmto upírům seděl seriálový sitcomový formát. Však ono tohle v podstatě jedna sitcomová epizoda roztažená na 90 minut už je.

(49th KVIFF) Bizarní, ale ve více směrech nedotažená zábava. Už po dvou dnech mám problém dát dohromady, o čem jednotlivé "povídky" vlastně byly. Vzít sedm nápadů, "něčím" je obalit a pak to jen tak "splácnout" dohromady je na celovečerní film bohužel trochu málo. Ale nenudil jsem se.

(49th KVIFF) Největší depka festivalu. Čtrnáct statických scén bez střihu, které na kostře jednotlivých zastavení křížové cesty vyprávějí příběh hodné, mladé dívenky, která chce být dobrou křesťankou, ale pro její upjatou, echt katolickou matku to není dost, takže ji nutí, aby byla ještě lepší křesťankou. A protože "Cti otce svého i matku svou", snaží se tedy být ještě lepší křesťankou ... jenže přemotivovanost škodí. Film, který vlastně ani není moc filmový, ale sílu má neskutečnou. Ten způsob, jakým si zde postavy samy sobě i sobě navzájem úplně zbytečně ničí životy, ve mně vyvolalával až fyzické mdlo a odpor. Zajímavé je dát si tento film jako dvojprojekci s britskou Kalvárií, která se na téma náboženství v současném světě dívá z druhé strany (a v důsledku s nijak výrazně pozitivnějším vyzněním). Výsledný pocit je pak takový, že nezáleží na víře, ale na tom, jestli je člověk "normální", nebo debil či autoritářská svině.