Necrotongue

Ani tentokrát jsem nebyl zklamán, všechno fungovalo tak, jak mělo a tvůrci evidentně směřovali příběh k jeho závěru. A dělali to dobře. Zatímco děj začíná gradovat, tvůrcům se velmi dobře daří postupně snižovat rozpočet, po sedmém dílu ušetřili na každé epizodě alespoň jeden honorář.

Děj sice tentokrát mírně zvolnil, ale vůbec mi to nevadilo, protože se tvůrci mohli věnovat psychologii jednotlivých postav. Holly je opravdu dokonalá, ta se povedla už Kingovi, ale filmaři nezůstali pozadu. Zajímavá byla i Billova interakce s dcerou, ale uznávám, že kdybych chtěl, nějakou tu mouchu bych si našel, jenže se mi tak nějak nechce.

Většinou mívám s filmovým (a televizním) zpracováním knih, které jsem četl větší či menší problém, ale tento seriál mě zatím velmi baví a na nějakou tu odlišnost nehledím. Do konce zbývaly tři epizody, takže jsem očekával zdramatizování děje, dočkal jsem se ho a vím, že lépe už nebude.

Tohle byla zvláštní epizoda, měla své klady i zápory. Velká část děje se věnovala Bradyho matce, což mi ale vůbec nevadilo, protože Kelly Lynch podala velmi dobrý výkon a epizoda i díky tomu dostala trochu jinou (ale kvalitní) atmosféru. V seriálu se konečně objevila Holly, z této postavy jsem měl trochu obavy, ale stejně jako u ostatních figur i tady platí, že měli tvůrci velmi šťastnou ruku a Justine Lupe byla skvělá. Negativně jsem vnímal příliš časté flashbacky a vůbec mě nebavily Bradyho vize při jeho pohovoru ohledně povýšení.

V páté epizodě se tvůrci opět soustředili na hlavní dějovou linii a vyplatilo se to. Příběh mě pěkně vtáhl a já jsem si mohl užít pokračování psychologické války mezi hlavním záporákem a hlavním klaďasem. Bavil jsem se od začátku až do konce a tradičně chválím Brendana Gleesona.

U čtvrté epizody jsem šel poprvé s hodnocením o hvězdičku níže, protože jsem měl pocit, že příběh lehce stagnuje, tvůrci se místo něj soustředili na vedlejší a tím pádem méně podstatné dějové linie. Navíc jsem si málem oblíbil Bradyho, když jsem si vzpomněl, na kolik důležitých, sebestředných blbů jsem narážel denně v práci...

Začínám mít silný dojem, že seriál nebude úplně pro každého, ale já si ho zatím hodně užívám. Je zvláštní, že mě víc, než pátrání po masovém vrahovi, zaujala Hodgesova interakce s bývalými kolegy a s jeho okolím. Je to už asi otravné, ale i tentokrát musím vyzdvihnout výkon Brendana Gleesona.

I po druhé epizodě jsem velice spokojeným divákem. Jistě, nikdo se tu nedočká žádné zběsilé akce, ale já jsem ani žádnou nečekal. Tvůrci se místo toho soustředili na plynulost příběhu a nechali vyniknout Brendana Gleesona, který vypadá, že si roli docela užívá.

Mám rád knihy Stephena Kinga, četl jsem i tuto a po prvním dílu musím hodnotit plným počtem, protože jsem dostal tu správnou atmosféru, a přestože jsem věděl, o co půjde, podařilo se tvůrcům vytvořit příjemně mrazivé napětí. Nejsem žádná citlivka, ale uznávám, že úvodní masakr byl brutální a syrovou podívanou, nedoporučuji nikomu, kdo ztratil blízkého člověka při dopravní nehodě. Brendan Gleeson byl tradičně vynikající, jeho stárnoucího detektiva jsem mu okamžitě uvěřil.

Ach jo, tak takhle fakt ne. Upřímně, když už bych měl někoho sníst, rozhodně bych si ho nedal na raw způsob jen proto, aby scénárista uspěl se svým nablblým nápadem s marinováním. Kniha sice měla dost zvláštní závěr, ale ten na rozdíl od televizního alespoň dával smysl.