T-pack

Jde to i bez světelnejch mečů. O úspěch Rogue One jsem se vážně nebál, právě naopak, a přesto dokázal snímek velmi mile překvapit. Je teda pravda, že účast jisté flotily v bitvě o Scarif je nesmysl, je taky pravda, že Orson Krennic by klidně zvládal být hlavním záporákem a nepotřeboval k tomu Tarkinův CGI ksicht, kterej sice teď vypadá dobře, ale nevyhnutelně zestárne, jako všechno CGI. Vader je tu taky tak trochu navíc, i když nad posledníma momentama s nim na plátně se každýmu fandovi srdce rozbuší. Tohle všechno uvádim jako výtky, neboť snímek všechny tyhle ohromnosti nepotřeboval, vystačil by si s komornějšim přístupem, kdyby postavy dostaly větší prostor. Cassian Andor a Saw Gerrera nabízí radikálně jinej, přesto logickej pohled na rebely, Bodhi Rook a otec Jyn naopak na lidi v uniformách impéria. Chirrut Îmwe je živoucí důkaz toho, že midichloriany klidně můžou být kanonické a z mytické roviny Síly se nic nevytratí. A K-2SO je prostě bavič-miláček publika. Provázání s Novou nadějí rozhodně nemuselo být tak očividné, my přece víme, kam to všechno vede. Ale přece jenom to má v rukou teď Disney, ta trocha fan servisu byla snad nevyhnutelná. Po velmi odvážném nástupu Garetha Edwardse do Hollywoodu v Godzille jsem čekal, že si budu všímat i jeho režie, ale musím říct, že byla mnohem víc vidět v trailerech. Což je… dobře? Na jednu stranu, protože to pořád má zapadat do jednoho univerza jako ostatní Star Wars. A zapadá mnohem líp, než prequely, a dokonce než Force Awakens.

Tahle pohádka měla arzenál spousty dobrejch věcí, od slušný výpravy, (v kontextu pohádky) neokoukanýho hereckýho ansámblu, nápaditý mytologie až po ne úplně nezajímavou zápletku (a sem tam ňákej gag). Bohužel podcenila přípravu k vystřelení z toho všeho, a tak jsme místo kanonády sledovali, jak narychlo přebíjí zásobník, snaží se zapálit vlhký knot a odkopnout odjištěný granát u kotníků. Kdyby se u tý katastrofy člověk aspoň bavil. Ale ono je mu spíš smutno.

Možná to není úplně dobrý znamení, když jsou ve filmu o kouzelnících nejzajímavějšími postavami nekouzlící tlusťoch toužící si otevřít pekárnu, a kleptomanské digitální zvíře. V tom druhém případě se to snad dá omluvit – přece jenom název filmu je Fantastická zvířata a kde je najít. Na to má ale film jednu jedinou odpověď: v kufru. Autor příručky, Mlok Scamander, se totiž místo hledání obskurních tvorů severní Ameriky zaplete do mezinárodního průšvihu tak otřepaného, že žádné množství čar a kouzel vám z něj nepomůže. Finální zvrat je o hovně a nevim, proč musel dotyčný herec ustoupit jinému herci, protože by se do budoucí série klidně vešli oba, a i kdyby ne, pořád bych herecky preferoval antagonistu tohohle dílu. Přetrvává můj problém se světem Rowlingové, a totiž že magie nemá v téhle sérii vůbec žádná přesně definovaná pravidla a relativní síla všech kouzel je značně nejasná, což dělá ze základů konfliktu dost chatrnou konstrukci. Například řádění obskura v ulicích New Yorku totálně zesměšňuje cokoliv, co Tom Riddle kdy v knižní sérii dokázal, a nutí mě přemejšlet, kvůli čemu je Voldemort považován za nejstrašnějšího temného čaroděje ever. Za ještě celkem kladné hodnocení se teda zasloužili hlavně Kowalski a niffler, Eddie Radmayne trochu, protože ztvárnil celkem příjemného protagonistu. Na další díly série mě ale tenhle film vůbec nenalákal.

To jsem si myslel, jak budu originální, když zmíním trefnost názvu snímku v hodnocení, ale všichni top uživatelé mě zjevně předběhli ještě v roce 1979, kdy jsem kurva ani nebyl na světě. To mi způsobuje skoro stejné deprese jako snímek samotnej.

Jako videoherní adaptace se to určitě řadí mezi absolutní špičku, ale to je zhruba to samé, jako tvrdit o štírech, že jsou jedni z nejchutnějších hmyzáků. Těžce tomuhle filmu chybí spád a a trpí pro mě tím samým syndromem, jako první dvě hry v tom, že je to celý o orcích a lidi jsou nuda. Kdyby jenom nuda, to by se ještě dalo přežít, ale ona je jejich příběhová linka navíc prošpikovaná tím nejotřepanějším filmovým blátíčkem. Nejabsurdnější na celý situaci je, že to zlatý pravidlo show, don't tell skvěle funguje u orků ale u lidí selhává. Na jejich straně je to jeden typ unylýho bílýho herce ve čtyřech provedení. Že se jim díky zbytečně dlouhý stopáži dostává tolik prostoru, situaci samozřejmě nepomáhá. Jinak by to asi bylo ale v zásadě všechno. Já když jsem zaslechl ty zvěsti o kritikách a nízké návštěvnosti, čekal jsem vopravdickej bordel, po zhlédnutí mám ale naopak pocit, že i kdybych nevěděl o Azerothu a Draenoru předem ani ň, film by mi svět Warcraftu představil více než slušně. Krom toho po vizuální stránce je snímek jestli ne přímo skvělej, alespoň dost osobitej, aby se odtrhnul od tý hromady LotR klonů. Skoro škoda, že žádnej sequel už nebude. Uznejte, že Arthas by na stříbrnym plátně stál za hřích.

Mám komedii Lonely Island hodně rád a vyloženě mě štvalo, že film vůbec v Čechách nešel do kin. Klukům jsem věřil, že zvládnou i celovečerák, protože jsou zcela nepochybně talentovaný a ač se o jejich humoru v žádnym případě nedá říct, že by byl na úrovni, má naopak velmi pečlivě vychytanou úroveň absurdnosti a stupidity, která výborně doplňuje téma excesivnosti života popovejch celebrit. Navíc mít ty koule a připlácnout je i s ptákem na sklo limuzíny zaslouží poklonu samo o sobě. Samozřejmě film není komedií, co by člověka totálně odzbrojila, ale určitě patří k těm zábavnějším a nekompromisnějším, které jsem viděl.

Nevím, co k téhle pohádce ještě dalšího dodávat, než že celá moje rodina ji žere a že já na tom nejsem jinak. Jen když nad tím tak přemýšlím, ani si nepamatuju, jestli jsem ji viděl ještě jako maličké dítě, ale vím dost dobře, že bych ji nikdy v té době nemohl pobrat. Mám takový vtíravý dojem, že málo z těch věcí, které dělají z pohádky tak skvělý film, dětský divák ocení. Od chytrého humoru postaveném na umně napsaných replikách, přes nenápadnou, zato však kvalitní výpravu, až po fantastickou bojovou choreografii. Malé děti tedy opravdu asi spíš ocení čerty v Troškově žvatlajícím podání, já ale doufám, že třeba jednou ty moje potenciální děti, až trochu odrostou, budou se spíš bavit u tohohle snímku.

Katastrofický filmy mě neba. Everest mě bavil. Čim to je? Snad těmi nápadnými barevnými scenériemi, snad naprostou uzemněností, s kterou snímek zabíjí postavy. Snad kombinací obou faktorů – ono vidět lidi umírat tím naprosto nejobyčejnějším způsobem, bez jakékoliv pompy, bez jakéhokoliv okatého hrdinství, na pozadí těch překrásných scenérií, to má něco do sebe. A vězí v tom víc, než moje sadistické choutky. Hora je v tomhle filmu nevybíravý zabiják, který trestá domýšlivost lidí, kteří při výstupu nejsou ničím jiným, než lidmi. Dělají chyby, k zániku je vede sžírající touha, k přežití jejich racionální sobeckost. A právě proto se zde Everest jako takový nestává žádným symbolem, žádným smrťákem jednajícím na příkaz přírody, ale právěže ničím jiným, než kusem šutru, kterej jistou partu lidí lákal až příliš. Teď se mi divte, že svůj volnej čas nejradši trávim doma...

Bez nablblého ksichtu protagonisty by tahle pohádka zdaleka nebyla tak okouzlující. Princ Jan je pravej opak Švejka v tom, že svou blbost ani náhodou napředstírá, naopak ho příběhem tahá jeho dobrosrdečnost. Je škoda, že si tohle tvůrci pořádně neuvědomili, protože kdyby s princovým felicitas pracovali jako se záměrnou okolností příběhu, mohli vytvořit něco doopravdy záludně rafinovaného. Obávám se ale, že zápletka je dílem spíše pisatelské neschopnosti a komická bitva s drakem výsledkem nedostatečných finančních prostředků, než že by obojí bylo promyšleným pokusem o subversivní pohádku. Výsledek je sice nemlich stejný, ale kvalita snímku tím trpí.

Když už jsem v kině kroutil držku a přemýšlel, jestli se spíš ukopu nudou, nebo si dřív nohy uhryznu kvůli pitomosti a ohranosti scénáře, film konečně po asi devadesáti minutách přestane s expozicí a přeřadí z dávno řvoucí dvojky rovnou na pětku, motoru se uleví a ručička tachometru proletí ciferník jako při natažení hodinek. Závěr tohodle filmu je ta nejzvrhlejší, zato ovšem nejparádnější zábava, kterou jsem za posledních pár měsíců viděl. Jakoby si totiž film uvědomil svojí absolutní pitomost, a místo, aby ji vyždímal, pleskne s ní diváka přes držku. Mluvím tady (a bacha, přijde spoiler) o autobusu ujíždějícím po rozlehlé pouštní pláni před videoherním bossem, zatímco bývalý prezident stihne dojemné rozloučení se svou dcerou a skvadra pilotujících es předvádí manévr s kódovým označením Deus ex, aby vědátor-komik na konci oznámil, že lidstvo povede mezihvězdnou protiemzáckou ofenzívu. Zatímco první Den nezávislosti byl kouzelný svou patriotickou naivitou a sebestředností a byl primárně akčním katastrofickým filmem, sequel je absurdní sci-fi se snad nejprogresivnější paletou postav poslední doby (fakt už chyběl akorát někdo handikapovanej). S původním dnem nezávislosti to nemá nic společného a možná by tomu bylo líp jako vlastní věci. Kdyby se taková třetina zápletek a zbytečnejch postav vystříhala, neváhal bych snad ani nad pěti hvězdama. Ne, protože by byl snímek konvenčně dobrej (ani náhodou), ale protože se u něj člověk zkrátka královsky pobaví. Teda, alespoň u jeho konce...