sportovec

Přes oprávněné Galadrieliny výhrady musím uvést, že i tak je seriál sevřenější a hutnější než jeho filmová shrnutina. Klady pro mne převládají i za těchto okolností. V rámci svébytného polského kulturního fenoménu, před nímž v případě jeho vrcholných projevů smekám s nanejvýš pokornou úctou, to znamená skvělý výkon Zebrowského, jehož mimořádnost získává na kvalitě právě v souvislosti s Galadrielinými kritickými postřehy, a dále slovanskou kvalitní adaptaci jinak zatím pouze západoevropsky uchopeného žánru. Slovanská i baltská problematika jsou i nám ovšem stejně, ne-li ještě více blízky. Ozvuky mýtů i některých vědeckých dohadů jsou zvládnuty na vysoké úrovni již v literární předloze a v tomto ohledu nic nezměnila ani Brodzkého režie. Polský seriál svým způsobem nahrazuje mnohé, co v našem osvojení domácích bájí fatálně chybí. Sapkowského téma snese v našem kontextu srovnání s tvorbou Beneše-Třebízského (zejména historický román DAGMAR o významné dánské královně, starší dceři Přemysla I. Otakara), Jiráskovou (STARÉ POVĚSTI ČESKÉ) nebo Štorchovou (LOVCI MAMUTŮ, NA VELKÉ ŘECE). Víc než čestně tento "VĚDMÍN" obstojí v porovnání s americkou produkcí typu různých HERKULŮ a PÁNŮ ŠELEM a srovnání snese i s francouzskými ASTERIXY a OBELIXY. Lehký žánr má jednu prožluklou vlastnost: není velkým uměním a v tomto ohledu ho vymezuje i svébytná poetika. Císař nemusí být vždy nahatý; někdy není jen suprasalónně oblečený. I to se může stát.

Seriál amerického prohlédnutí, zhruba tak by se dalo vymezit dobové působení a zaměření díla, z něhož si dobře pamatuju postavu hranou Jamesem Earlem Jonesem. Nikoliv náhodou rozsáhlý film vznikal v bezprostřední reakci na absurdní smrtelný atentát na věrozvěsta tolerance, multikulturality a nenásilí Martina Luthera Kinga. Velký oblouk, který opsalo sociální postavení Afroameričanů (slovo Euroameričané se kupodivu nepoužívá) od hrůzné občanské války v předminulém století, začíná zhruba obdobím tzv. rekonstrukce. Ale i od ní trvala cesta k stále ne zcela dovršené černé emancipaci dalších takřka sto let. Zpočátku američtí černoši disponovali jediným právem: umírat jako vojáci za vlast, která jimi pohrdala. Ještě v r. 1968 na olympiádě v Mexiku na protest nastupovali Afroameričané s černou rukavicí, navlečenou na jednu z rukou, jež přijímaly medaile; při hraní americké hymny pak na protest proti rasové segregaci zvedali onu ruku nad hlavu. Byli za to - v zemi, v níž není trestné veřejné pálení státní vlajky - perzekvováni. KOŘENY citlivě, na velké ploše v mikroměřítku, v němž je každý z nás nejclitlivější, nejzranitelnější, prezentují tuto pravdu vyrovnaným klidným režijním rukopisem založeným na důkladném a přesto vskutku hratelném scénáři. Zdá se, že seriál amerického prohlédnutí svou střízlivou vyvážeností může být v mnoha ohledech i seriálem prohlédnutí evropského a afrického. I - a možná právě - dnes.

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost.

První - a nejlepší - díl trilogie dnes zapomenuté přední prvorepublikové a poúnorové české spisovatelky a komunistické intelektuálky Marie Pujmanové je jakýmsi feministickým pandánem k neblaze proslulému BOTOSTROJI někdejšího zahořklého zaměstnance baťovského impéria Turka Svatopluka. Silně tedenční podání sklonku prvorepublikové reality, jehož kritické ostří se vyžívá na známé prostějovské textilní firmě ROLNÝ (v románu Kazmar), si zachovává oproti zbylým dvěma dílům trilogie poměrně věcný přístup a ve filmové podobě nabízí také přiměřený - ne nejhorší - zážitek. Píšu-li na tomto fóru poměrně často o potřebě uvádět různá díla na "dévédéčkách", v tomto případě naopak zdůrazňuji, že by šlo o evidentní mrhání materiálem.

Nezaslouženě podceňované završující dílo HŘÍŠNÝCH LIDÍ MĚSTA PRAŽSKÉHO, této perly klasiky asi nejen české detektivky, přibližuje radu Vacátka a s ním i mimořádnou, nedoceňovanou velikost Marvanova - a marvanovského - herectví z neobvyklého úhlu. Svátky klidu a míru jsou nejen povznášející, ale i vražedné: to pro ty, jejichž život není v pořádku a jejich mezilidské vztahy nejsou prosty hlubokých kazů a fatálních nedodělků. Starý mládenec zůstává věren sám sobě: schopnost nadhledu, shovívavost, kterou vztahuje nejen ke světu, ale i k lidem, mezi něž prozíravě a věcně zahrnuje i sebe sama, umožňují spolu s kvalitním scénářem zhlédnutí díla, na které se nezapomíná. Štědrý večer rady Vacátka je i štědrým večerem ducha, srdce a lásky také pro všechny, kdo s pozoruhodným mužem československé prvorepublikové policie sdílejí prožívání nejposvátnějšího a nejsvátečnějšího dne v roce. Nechce se věřit, že pro Marvana to bylo poslední vystoupení před kamerou, které uzavřelo jeho takřka půlstoletou uměleckou dráhu dramatického divadelmího herce, jehož nejvlastnějším jevištěm bylo a zůstalo nadčasové stříbrné plátno českého filmu.

Záznam jedné z nejpozoruhodnějších divadelních inscenací pražských divadel šedesátých let jiskří a poutá naši pozornost i přes uplynulá desetiletí. Druhý nejvýznamnější prvorepublikový dramatik čapkovské generace všedního dne kolem pražské redakce Lidových novin zůstává věren státotvorné poetice své dělné generace a objevuje - dokonce v čtveračivě humorné poloze - bez větších perličky na dně své doby až o překot. V paměti mi zůstává skvěle uchopená oběť nemravů v dresu Armády spásy v strhujícím podání tehdy mladé Ivanky Deváté; v něčem mi evokuje druhou "arizonskou pěnici" v neodolatelném červenoknižním podání podání Schoberové z LIMONÁDOVĚHO JOEA (tu první v podání Květy Fialové a Yvety Simonové samozřejmě nepomíjeje). V každém případě jde o vděčný nadčasový zážitek a současně i o lučavku kvality žánrově blízké tvorby naší současnosti. Obávám se, že přímá konfrontace s touto lučavkou rozlučuje kvality obou dob až příliš. Jak víme, z velmi pochopitelných důvodů, jež tu nelze uvádět, nemá-li se dotyčný jedinec proti své vůli propadnout do suchopárného mentorování hlavních kaménků těch "základních základů". Těším se, že i Pištoru budu moci za čas (jak dlouhý (?) navštěvovat prostřednictvím DVD nosiče.

Toto dílo je - podobně jako příbuzné filmy JAN ROHÁČ Z DUBÉ nebo ROZINA SEBRANEC - produktem vývojově starší řady českého historického velkofilmu, kterou na konci dvacátých let na sklonku němé éry začíná SVATÝ VÁCLAV. Tomu odpovídá poetika, ideový záběr i prostor, věnovaný pro podání bližších charakteristik hlavních představitelů. Představa, že film je poplatný známému sloganu Nejedlého "Komunisté dědici pokrokových tradic naší minulosti" je ovšem nepřesná; film byl realizován v době přetrvávajícího vlasteneckého nadšení z porážky hitlerovských okupantů a dlouhodobého pojištění národní a státní samostatnosti a svébytnosti a pohledu Palackého filozofie českých dějin (jakkoliv nepravděpodobně to dnes může znít). Přestože postavy jsou z větší části živými schématy a ambicí filmu - vcelku slušně Krškovou režií zvládnutou - je být kronikou bouřlivých měsíců let 1848-1849, nevzniklo sterilní dílo. Naopak, pohled je to svým způsobem dodnes podnětný a shoduji se svými předpisateli i v tom, že vlastně na věcné parketě svého působení nenahraditelný. I tak ovšem vyniknou jeho limity v porovnání s neprávem zatracovanou Vávrovou a Kratochvílovou husitskou trilogií, vlastně jen o několik málo let mladší.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se dostalo stárnoucí Naskové v českém hraném filmu nabídky na několik mimořádně zajímavých dramatických rolí. Herečka, která svou kariéru započala ještě před první světovou válkou, nabídnuté příležitosti beze zbytku využila. Její noblesní dámy pokročilejšího středního věku jsou vytvářeny jako lehce nostalgické, ale vlastním vzděláním a hlubokou životní zkušeností zralé a moudré ženy, jejichž hodnotový konzervatismus je otevřen s bedlivou přátelskostí novým podnětům. Rozvaha a schopnost obklopovat se důvěryhodnými, pokud možno i přátelskými lidmi je chrání proti nejrůznějším nástrahám a lstím, jímž jsou vystavovány. V TETIČCE je takovou spásnou osobností služebný, ztvárněný mimořádně skvěle Ferencem Futuristou-Fialou. V této laskavé Fričově veselohře se v nehostinném čase německé nacistické okupace českému divákovi nabízela útěšná, laskavá podívaná, která se s úspěchem dokázala vyhnout všem pastem podlézání a obcházení jeho vkusu. Tehdy i dnes.

Jakkoliv cenzura prosadila v případě tohoto seriálu svou, podařilo se jeho autorům Lumíru Dvořákovi a Miloši Smetanovi "propašovat" do vodotoku frází až nečekaně velkých množství dokumentárně a zčásti i umělecky cenných scén a výstupů, které ve své době měly až burcující podtext svou syrovostí a věcností. Mnohé z toho, co nás dnes trápí. má právě tady své kořeny. Tehdy byly nenápadné, dnes zápasíme s mnohdy neproklestitelnou džunglí.

Nedoceňovaný první český film ze sportovního prostředí je současně i jedním z prvních audiovizuálních záznamů-evokací "echt" staropražského židovského prostředí. Úrovní zpracování i kvalitou hereckých kreací vysoko přesahuje průměr soudobého československého filmu. Zajímavostí je role pro prvního českého sportovního komentátora Josefa Laufra, dobře si samozřejmě vedou Pištěk i Plachta, jednu ze svých nejvýraznějších úloh tu dostal a zdařile na úrovni ztvárnil Eman Fiala a už trvale pověstné zůstanou povzdechy nezapomenutelného Haasova Načeradce. Film dokázal citlivě zaznamenat i nejistotu pracovní příležitosti, charakteristickou pro rychle se prosazující hospodářskou krizi. Jeho kvalitě výrazněji neublíží ani řada použitých snových a happyendových prvků, příznačných pro tehdejší dobu.