Betlehemské svetlo

Je sice synem slavného otce, rozhodně se ovšem dá říct, že se dokázal vymanit z jeho stínu. Režisér a scenárista Jan Svěrák, syn herce, scenáristy, dramatika a spisovatele Zdeňka Svěráka na sebe dokázal upoutat pozornost už svým absolventským snímkem Ropáci, jeho celovečerní debut Obecná škola si poté rovnou došel pro nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Svěrákův třetí film Kolja nominaci v té samé kategorii rovnou proměnil. Svěrák ta navázal na úspěch Jiřího Menzela s Ostře sledovanými vlaky a dodnes patří mezi nejuznávanější lokální filmové tvůrce. A i když se většina shoduje, že jeho vrcholné období skončilo někde u Tmavomodrého světa/Vratných láhví, kvalitami dokázali i poslední Svěrákovy filmy strčit do kapsy většinu lokální produkce v daných letech. Jak si poté vlastně stojí Svěrákův 10. celovečerní film? I tentokrát si Jan Svěrák napsal scénář sám, inspirací mu poté bylo právě psaní povídek jeho otce. Svěrák sám dříve avizoval, že by Betlémské světlo mělo být filmem o vyrovnávání se stárnutím a měl by být vizuálně inspirován filmy Wese Andersona. Ne, filmy Wese Andersona nová svěrákovina nepřipomíná ani z patra. Z mého pohledu se jedná ovšem o krapet lepší film než Tři bratři a Po strništi bos a především o film zajímavější. Dobrý film to ve finále přeci jen je a Svěrák tak dokáže vzbudit naději, že má pořád daleko k posledním filmům zmíněného Jiřího Menzela, přeci jen jde ovšem o lehké zklamání. Nejen co se týče samotného námětu, ale i co se týče samotného tvůrce. Být Betlémské světlo celovečerním debutem čerstvě začínajícího tvůrce, jemné poplácání po ramenou a optimismus nad tím, že by před sebou ten daný mladý umělec mohl mít slibnou kariéru, jen by se přitom příště neměl tolik okatě snažit o napodobení svěrákovské poetiky. Jenže pak dojde k tomu uvědomění, že tohle není dílo snaživého padělatele, ale toho oscarového tvůrce, který i díky Akumulátoru 1 či Kuky se vrací dokázal většinou natočit alespoň skutečně výrazná díla. I proto by člověk možná očekával víc, kdy je vizuální stránka sice poctivá, přeci jen ovšem ne tolik zajímavá. A i když má ten proslulý svěrákovský humor pořád tu něžnost, i ten možná vyznívá o poznání slaběji než několikrát minule. Svěrák ve své kariéře ostatně nastavil laťku tak vysoko, že bude těžké se skutečně vrátit na vrchol. Samotný nástřel děje přitom zní zajímavě. Dokáže sympaticky připomenout komedie Oldřicha Lipského, kdy zní skutečně slibně materiál o autorovi, jehož postavy k němu začínají promlouvat a touží po tom, aby jim napsal šťastné konce. Problém je, že se ve finále žádná ze tří povídek nevyjeví jako dvakrát nosná, minimálně tedy jejich vývoj. A jakmile dojde na moment, kdy spisovatel Šejnoha z osobních důvodů dovolí postavám jít si chvíli vlastní cestou, definitivně dochází k nezodpovězeným otázkám toho, jak vlastně pravidla Šejnohy a postav kolem něj fungují a jestli v průběhu nastavená pravidla nepopírají sami sebe. Problém by přitom neměl být v tom, že by Jan Svěrák nebyl schopen vymyslet funkční fiktivní svět. Vzpomeňme právě na Kuky se vrací, kde byl představen svět s nějakými pravidly a zákonitostmi. Jan Svěrák se přitom opět pokouší napodobit u psacího stolu styl svého otce a daří se mu to podstatně lépe než u Po strništi bos. Po stopách svého otce dokáže Svěrák chvílemi přijít s poměrně chytrým i milým humorem, kdy to pořád celé pochopitelně daleko k vrcholným dělům Zdeňka Svěráka a vše navíc kazí fakt, že se některé skutečně vtipné a chytré momenty pořád musí opírat o scénář, který zas tak nefunguje. Dojde ovšem i na slovní hrátky s češtinou či hříčkami a v jistých momentech to skutečně dokáže kráčet ve stopách těch nejzdařilejších scénářů Zdeňka Svěráka. Tři povídky jinak nejnosnější skutečně nejsou: Jedné o léčitelce chybí jakýkoliv konflikt, druhá o rodičích toužící po uzdravení jejich syna trpícího Downovým syndromem zase svůj konflikt vyřeší poměrně snadno, i když se na to musí čekat. Nejzajímavější je tak povídka, kde jsou ústředními postavami fotograf Matěj v podání Vojtěcha Kotka a lékárnice v podání Terezy Ramby. I tady se v průběhu vyjeví otázky ohledně toho, jak vlastně fungují pravidla onoho prolévání reality pana Šejnohy s jeho literárními ´´ dětmi ´´ , celá povídka má ovšem ve finále dost možná nejzajímavější pointu. I když je vlastně též tak trochu přitažená za vlasy. V průběhu se vlastně ovšem Betlémské světlo nejeví jako film o spisovateli, kterého pronásledují jeho výplody, které byli vytvořené dle náhodných lidí z jeho života. Stěžejní je ve finále spíše konflikt ohledně tak trochu komplikovaného vztahu s manželkou, kdy Zdeňku Svěrákovi a Daniele Kolářové i po letech společný čas sluší a padnou k sobě. Po vzoru Vratných láhví navíc představují manželský pár s menším rozkolem, který je ovšem též opět vyřešen snadno a největším problémem jsou tak v průběhu především právě mizení z reality. A jen zamrzí, že v součtu není ono utíkání do fiktivního světa trochu více prozkoumané. Je to přitom pořád očividně poctivá práce, kdy Vladimír Smutný pořád na pozici kameramana nelení, hudba Ondřeje Soukupa je slušná (i když se jisté hudební motivy opakují několikrát až možná příliš) a opět je to poté celé řemeslně zručné, kdy se rozhodně nedá říct, že by Svěrák u svého filmu absentoval snahou či schopnostmi. Nutno též dodat, že kromě Jana a Zdeňka Svěrákových se jako představitel nové generace Svěráků na filmu jako střihač podílel František Svěrák. A samotný střih je poté rozhodně fajn, kdy na první dohled člověk nedohledá nějaké ty kontinuální nesrovnalosti či celkové střihové nedostatky. V součtu tak Betlémské světlo pořád rozhodně není špatnou záležitostí, kdy to ovšem neznamená, že je důvod radovat se z toho, že by se Jan Svěrák vrátil ke své nejlepší formě. Betlémské světlo je jen slušnou záležitostí, která slibný námět dvakrát nevytěžila a dvakrát světoborně se nevypořádala s výsledným příběhem. Herci jsou fajn, řemeslná stránka pořád strčí do kapsy většinu lokální produkce, ty nejlepší časy jsou ovšem očividně nejspíš skutečně pryč. Přesto oproti dvěma posledním filmům Jana Svěráka lehký pokrok a alespoň ta poetika dokáže pořád zabrat. Bývalo ovšem líp.... (10.03.2022) (menej) (viac)