Rimsy

„Nihilismus je sexy slaninka.“  Kaskadér je svěží a sebeuvědomělou jízdou, která kombinuje zdařilou a až staromilskou akci s čitelnými schématy romantické komedie. O charisma Emily Blunt a především pochopitelně Ryana Goslinga není nouze a kinetičnost filmu společně s množstvím popkulturním odkazů úspěšně pomáhá zapomenout, že se v jádru jedná o předvídatelný a neoriginální příběh. Málokdy se však ordinérní základ podaří obalit takovým množstvím ujetých lákadel, že to nakonec ani nevadí. Kaskadér diváka nenavádí k hlubokému přemýšlení, raději nabízí všeobecně srozumitelnou a přístupnou zábavu, jež navíc funguje i jako milostný dopis přehlíženému oboru. Kořeny Davida Leitche se holt nezapřou a jestli kaskadérská obec čekala na nějaký mainstreamově výrazný argument pro přesvědčení oscarové Akademie o důležitosti této profese, nyní ho má.

Příběh samotářské stárnoucí ženy, která navzdory předpokladům chytí druhou mízu, není nijak šokující, přestože některé jeho zákruty se předvídají jen těžko. Stejně tak i hloubavý filmařský styl nejde popsat jako extravagantní či vyloženě poutající pozornost. Výsledkem je však romance, v níž do sebe všechno zapadá a která dovede nenásilně dojmout i pobavit. Více zde.

Vypravěčskými a stylistickými nápady novinka dalece přesahuje standard sportovních dramat a tradičně vykreslených milostných trojúhelníků. Na Rivaly se krásně dívá a u toho můžete také skončit – chytře seskládaný snímek plný výpustek a dvojznačností však nabízí i velmi poutavou výpověď o problémových rovinách vrcholového sportu a výkonového přístupu ke vztahům. Více zde.

Číselné hodnocení u tohoto angažovaného dokumentu velkou roli nehraje, spíše záleží na přístupu každého jednotlivého diváka či divačky k tématu. Filmařským stylem totiž Hranice Evropy rozhodně nezaujmou a zároveň nelze úplně říct, že by samotný snímek nabídl nějaká nečekaná východiska. Jde však o adekvátně zpracovanou novinářskou práci, která je z humanistického hlediska důležitá a sympatická. Více zde.

Na to, v jakých polních (doslova) podmínkách dokument zřejmě vznikal, vypadá hezky. Hlavně je vidět cit pro hezké záběry a střídání detailů s celky. Problémem je, že výsledek působí jako dva filmy v jednom: Na jedné straně meditace nad spojením člověka s přírodou, zvelebením místa k životu či snahou zanechat odkaz a zároveň rýpnutí do církevních restitucí či obecně fungování církve prostřednictvím investigativy jednoho případu. Kombinace obojího vede k nabobtnání stopáže a oslabení síly jednotlivých témat. Důslednější prostříhání a třeba i vyřazení některých z 11 kapitol by údernosti výsledku prospělo, přesto tomuto počinu začínajícího filmaře nelze nefandit. Touha dát do jednoho filmu všechno, co na tom tvůrcům přišlo zajímavé a významné, je pochopitelná, ale dramaturgicky by lépe fungovalo zaměření na buď zenový existencialismus, nebo až kriminální vypíchnutí justičních podivností. Já si užil hlavně tu první zmíněnou linku, především naznačené zamyšlení nad tím, co po sobě zanecháme a o co má cenu se snažit, i když to třeba nepřetrvá.

Namísto policistů a zločinců vykresluje Ladj Ly sociální nespravedlnost prostřednictvím politiků a aktivistů, což je jednak méně divácky atraktivní, jednak i méně úderné ve vyznění. Stále však dokáže zaujmout působivými scénami a hrozivou osudovostí společenského soukolí, v němž jsou jeho barvité figury chycené. Více zde.

První znamení: Přichází satan! dopadlo rozhodně o poznání lépe, než muselo. Vylámalo si však zuby na snaze udělat až moc věcí naráz – tedy dostatečně uctít slavný původní film, vytvořit důstojný i překvapivý prequelový příběh a v neposlední řadě i působivě děsit současné okoralé diváctvo. Výsledkem je nesourodý slepenec vlivů, v leckterých scénách zajímavý a podnětný, jako celek však ryze průměrný. Více zde.

Tenhle hořkosladký mix Kaurismäkiho a Felliniho artovou scénou neotřese, ale příjemnou, nápaditou i promyšlenou podívanou v příběhu o jednom nešťastném mamánkovi nabídnout dokáže. I díky nekontrastní černobílé kameře a jímavé, leč nepatetické hudbě se na film hezky dívá, i když se přece jen vkrádá myšlenka, že by z námětu šlo vytěžit trochu víc. Více zde.

„Zničit rodinu pravdou je to nejjednodušší,“ zní jedna z mnoha hezky znějících vět v této kompetentně zrealizované, místy i zábavné, většinu stopáže však jen kolem důležitých věcí nejistě našlapující konverzační dramedii. Oproti mnoha vyloženě komerčním česko-slovenským kouskům je aktuální film bezesporu důstojnější, sám se sebou však zápasí až příliš na to, aby si z něj šlo něco smysluplného odnést. Více zde.

„Co pro nás Římani kdy udělali?“ praví se v jedné slavné scéně a následuje výčet pokrokových opatření, jež okupanti na území Judeje zavedli. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak na konci 70. let mohlo dílo vzbudit až takový rozruch, že jej John Cleese a Michael Palin museli jít obhajovat před zástupci církve v rámci debaty na BBC. Život Briana totiž nelze obvinit z antisemitismu, nevysmívá se Bohu ani Ježíšovi a jeho učení. Monty Pythoni si „jen“ vystřelili ze zaslepeného dogmatismu a víry organizované tak, až se ztrácí její podstata. A to je bezesporu relevantní poselství i v dnešní době, ačkoli tradiční náboženství už nehrají ve společnosti tak výraznou roli jako dříve. Více zde.