Duna: Časť druhá

S první Dunou jsem měl zásadní problém v tom, že jsem v ní jen těžko hledal byť jen jednu jedinou postavu, jejíž osud by mě zajímal. Byl to krásný, ale chladný a prázdný film. Dvojka však zvládne sérii v tomhle smyslu napravit reputaci poměrně rychle. Hrdinové konečně něco zajímavého dělají, povídají si spolu, ty debaty mají pointu a Villeneuve to navíc celé balí do ještě o kousek hezčího vizuálu. Druhá Duna je krásnější, ale taky akčnější, svižnější a diváčtější. Dokud najednou není. Villeneuve jakoby si po nějakých sto minutách uvědomil, že má před sebou ještě opravdu hodně věcí, které musí vyprávět a že to do té zbylé hodiny prostě nenacpe. Takže šlápne na plyn a film je najednou zbytečně uspěchaný, utíká od zajímavých témat, protože musí ještě doříct to či ono. A i když závěrečná bitva vypadá skutečně pompézně, opět jsem měl se závěrečnými titulky pocit, že za tím krásným filmem je dost možná i skvělý příběh, který se ani tentokrát nepovedlo odvyprávět takovým způsobem, jaký by si zasloužil. Na rozdíl od prvního dílu jsem se tentokrát nenudil, ale jestli někdy dvojku uvidím znovu, tak až před premiérou případného třetího dílu. I přes všechny kvality tu totiž jistá pachuť nedodělku pořád zůstává. (27.02.2024)

Žádné přehnané nadšení se nekoná. Villeneuova dvojdílná (zatím) Duna je prostě typická sedmička, kdy mě ke čtyřem hvězdám dotlačila audiovizuální masáž. Bardemův vtipně fanatický Stilgar a rozervaná Zendayaina Chani jsou top mezi charaktery, Paul s máti jedou na jistotu, Butlerův vybělený gumák je k smíchu i s celou svou stručnou průpravou. Nepochybuji o cenách za zvuk, který je tu tak MASIVNÍ a tak efektně používaný, že prakticky dorovnává slast, jíž v člověku obvykle vyvolávají spíše efekty vizuální. Do celku sedí i Zimmerova tradičně burácející hudba (byť se nedostane do spolku jeho nejlepších soundtracků) a navzdory vyumělkované strohosti i design staveb, interiérů a oděvů pouštní planety. Příběh se povedlo převést docela dobře - scénář celkem pravidelně rozhazuje rychlé a stručné vysvětlivky v podobě neurážlivě polopatických scén, v součtu s dlouhou stopáží si tak Villeneuve mohl dovolit svoje rozvážné tempo a účinné působení OBŘÍMI TVARY (a tvory). Takže? Jsem rád, že jsem tuhle Dunu viděl, opáčko si ale hned tak nedám a sám od sebe ji nejspíše doporučovat nebudu. P.S. Teď jsem se v jakémsi erudovaném článku dočetl, že je Butlerův Feyd-Rautha fantastický záporák - děláte si prdel? Hype je holt zrádná věc... (21.04.2024)

Tísnivá atmosféra, spletitý nekompromisní příběh a filmaři zase od divíků ("diváci, co se diví") očekávají, že půjdou oni naproti filmu a ne film naproti nim. Konečně jsem se aspoň částečně mohl s nějakou postavou víc sžít, což mi "Vol.1" nedopřálo, ale že bych s postavami dýchal, že by mi s nimi bylo pouštní horko, že bych na tváři cítil stejný ostrý písek hnaný vichrem, to prostě ne. Filmařina je to asi skvělá, ale co naplat, emocionálně je to opět (asi záměrně) plochý film. Na druhou stranu se naštěstí nekoná žádná soap opera a hlavní hrdina nemá problém vrazit kudlu do krku nemohoucího obyvatele vesmírných lázní. Válečné scény jsou perfektní a vizuální stránka nabízí orgie, barevně přesně tónované do celkového dekoru ponurosti a tíživosti. (02.03.2024)

Vlastně žádné překvapení. Villeneuve za pět, Herbert za jedna. Dohromady za tři. Villeneueovi nemůžu upřít úžasnou schopnost vytvářet podmanivé obrazy a zhmotňovat fantastické knižní světy, jenže co naplat, Herbertova Duna s obřími červy a prapodivnou kombinací kosmických lodí a středověké společnosti vybavené sečnými zbraněmi na mě vždycky působila nefunkčně. Prostě se do toho světa nedokážu ponořit, neumím si ho vychutnat a nejsem schopný ho ocenit. Je mi líto, že podobné velkorysé zpracování neuplatnil Villeneuve se svým talentem na desítky jiných titulů sci-fi literatury, na kterých žánr ve skutečnosti stojí. Takový Piknik u cesty ve Villeneuvově podání by byl neodolatelnou chuťovkou. Ale co naplat. Celkový dojem: 60 %. (11.03.2024)

Audio-vizuálne dielo, u ktorého som prestal dýchať. Nikdy som "nepočul" film, ktorý by pracoval so zvukom tak vedomo a tak detailne. V určitých pasážach bol zvuk frekvenčne tak komplexný, že sa "hýbal" vzduch v IMAXu. Normálne ma prebasovaná hudba dokáže veľmi rýchlo fyzicky i mentálne vyčerpať, ale tu mal každý tón, každá rezonancia svôj opodstatnený dôvod. S bezchybným prepojením tohto zvuku s obrazovou stránkou, kde bol každý záber ako samostatná maľba, bol zážitok natoľko intenzívny, že pod čerstvým vplyvom katarzie sa odvážim vysloviť, že to bol audio-vizuálne najpôsobivejší film, aký som kedy videl. To, že príbeh od Franka Herberta je strhujúci, a herecké výkony neuveriteľne presné, sa dalo tušiť. Ale že to do seba takto neuveriteľne všetko zapadne, to sa nemohlo ani dúfať. Nebudem tvrdiť, že je to film desaťročia, lebo som sfetovaný endorfínmi z katarzie, - ale pre mňa JE. --- | 28.2.2024 - IMAX Praha, 13.3.2024 - IMAX Praha, 21.3.2024 - IMAX Praha, 11.4.2024 - IMAX Praha | (29.02.2024)