Duna: Časť druhá

„KDO MÁ MOC NAD KOŘENÍM, MÁ MOC NAD VŠÍM…“ Možná budu trochu přehánět (ale kdy jindy, když né teď?). Dovedu si představit, že diváci měli stejný pocity v roce 1959, když do kin přišel Ben Hur. Nebo když v roce 1996 nechal vizionář Cameron vyplout Titanic a o 13 let později poslal do kin Avatara? Rovnou ve 3D!… A teď – Duna! Další vyjímečná audiovizuální událost, kterou si budeme navždy pamatovat. Písek je tady stejně atraktivní jako podmořskej svět, Zimmer zní bohovsky a majestátně, Chalamet naplňuje proroctví a Villeneuve se zapisuje do filmový historie. Tohle nestačí vidět, tohle musíte prožít!    . /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Fiktivní jazyk „Chakobsa“ vytvořil (stejně jako ve „Hře o trůny“) conlanger David Peterson. 2.) Austin Butler získal roli Feyd-Rautha bez konkurzu. Stačilo jedno kafe s režisérem. 3.) Za světovou premiéru filmu označila stanice CBS promítání v ústavu paliativní péče v Saguenay v Kanadě. Jeden umírající muž měl přání film vidět a Josée Gagnon, spoluzakladatel společnosti, jejímž cílem je doprovázet lidi na konci života, předal toto přání Villeneuveovi a Lapointovi prostřednictvím virální výzvy na Facebooku. 4.) Thx za titule „…..“. ///                         PŘÍBĚH  *****  HUMOR  *  AKCE  ****  NAPĚTÍ  ** (07.03.2024)

Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený,  což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát.  Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici. (03.03.2024)

10/10. Druhá projekce v Imaxu celkový požitek ještě umocnila a já se nyní už absolutně nebojím říct, že tohle je filmová událost naší generace. Kdo pohlédne za onu očividnou vizuální poetiku, barevně rozprostřené spektra a majestátnost samotného filmového média (za podpory až nadpozemsky znijících a přitom často intimních skladeb) - ten z těchto fascinujících písčitých dun vyhrabe komplexní (sakra epické!) lovestory o jedné fanatické vizi budoucnosti, jenž tématicky rámuje nadčasovost původní předlohy a která strhujícím způsobem sází jednu emocionální ránu za druhou. Z až meditativní kulturní explorace přetéká druhá Duna k cinefilním blockbusterovým vrcholům do temných zákoutí lidských tužeb, přičemž v závěrečné hodině dropne tak všeobjímající atomovku, až to člověka dožene k slzám radosti. Být svědkem něčeho takového... je jednoduše jedinečné. (05.03.2024)

Rok 1977 - Star Wars, 1968 - Vesmírná Odysea, 1962 - Lawrence z Arábie. Teď už vím, co lidé cítili, když v kině poprvé viděli tyto filmy. Duna 2 je se vší svojí komplexností, kvalitou a měřítkem jedním z největších sci-fi děl, co kdy vzniklo. (obsáhlý názor zde) (27.02.2024)

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame. (28.02.2024)